Salang • Stray Kids Fanfiction • CZ

18. Han

Můj mozek pracoval na plné obrátky a snažil se jakkoliv pochopit, proč si moje tělo a pusa dělá to, co chce. A ješte těžší bylo vstřebat fakt, že se mi to líbilo. Pocit, když se ho dotýkám.
Když se mi dívá do očí.
Když se na mě usměje.
Už jen pitomá myšlenka na něj mě dokázala rozptýlit od čehokoliv, co jsem zrovna dělal.

A teď, při pohledu na jeho skelné oči a zbytky zvratků na jeho obličeji a oblečení jsem netoužil po ničem jiném než po něm. I tak jsem se přemohl, pomohl mu dojít do jeho pokoje kde jsme z něj s Chanem sundali špinavé oblečení a jen ve spodním prádle ho nechali spát.

Doprovodil jsem Chana až ke dveřím. ,,Díky, že jsi zavolal."

,,Není vůbec za co. Zítra mu zajdi pro vyprošťovací polévku. Brzy bude v pohodě, neboj." nakloní hlavu a zamyšleně se na mě podívá. ,,Vyříkali jste si vše potřebné?"

,,Co? Ehm... jo, a-asi jo."

,,Tak mu nezlom srdce. Čau!" Z ničeho nic proklouzne dveřmi pryč. Chvíli se dívám na místo, kde před chvílí stál, pak ale jen zamknu a sám půjdu spát.

••• | •- | •-•• | •- | -•| —•

Ráno sedím v kuchyni a popíjím americano, které jsem si koupil po cestě pro vyprošťovací polévku pro Minha. Najednou zmíněný vyjde ze svého pokoje a zamíří přímo do koupelny. Ušklíbnu se. Podle toho, jak se loudá ho bolí hlava a nejraději by ještě ležel v posteli.

Chvilku se jen zamyšleně dívám z okna, když z koupelny vyjde Minho a rázným krokem jde přímo ke mně. Nemá tričko, z vlasů mu odkapává voda a v jeho výrazu je něco zvláštního. Šokovaně ho pozoruju. Chytně mě za pas, zvedne a položí na kuchyňskou linku. Jeho obličej je tak blízko, dokonce cítím i šampon, kterým si umyl vlasy.

,,Dobré ranko." usměje se na mě

,,Do-dobré."

,,Nezapomněl jsi náhodou na něco?" Pomalu zakroutím hlavou. Minho se jen ušklíbne a začne mě líbat. Líbá mě, jako by na tuhle pusu čekal roky. Musím se zapřít rukama, jinak bych si asi musel na linku lehnout. Chvíli Minha jen překvapeně sleduju, pak ale polibek stejně toužebně opětuju. Po chvilce se Minho odtáhne a přerývavě lapá po dechu. ,,Jak se cítíš?"

Jak se cítím? Líbám se se svým dlouholetým kamarádem. Členem naší skupiny. Líbám se se svou spřízněnou duší. Podívám se do jeho očí. Čeká na mou odpověď. Trpělivě čeká, než si srovnám myšlenky. Sjedu dolů na jeho holý hrudník. Jeho snovou postavu by mu spousta lidí záviděla. Nejraději bych natáhl ruku a dotknul se jeho vypracovaného těla... přemůžu se a vzhlédnu... k jeho rtům. K jeho nádherným, pootevřeným rtům.

A vím, jak odpovědět. ,,Nádherně." Tentokrát jsem to já, kdo spojí naše rty, ještě toužebněji a agresivněji. Možná jsem taky na tuhle pusu čekal roky, jen jsem o tom nevěděl. Odtáhnu se a snažím se zpomalit svůj dech. Jakmile můžu zase dýchat, natáhnu se pro další pusu, Minho se ale lehce odtáhne. Překvapeně na něj pohlédnu. Usměje se.

,,Pokud je tohle co chceš, proč mu to neřekneš i v realitě?"

,,Co-cože?!"

Minho se usměje ještě víc a začne se mi rozplývat před očima, společně s ním i celá kuchyň a vlastně všechno. Najednou je kolem mě jen bíle světlo, všude kam se podívám.

V tu chvíli se probudím.