Salang • Stray Kids Fanfiction • CZ

12. Lee Know & Han

Lee Know

Už potřetí za noc jsem se probudil. S povzdechem jsem vstal a došel si pro něco k pití do kuchyně, se skleničkou studené vody jsem se poté opřel o kuchyňskou linku.

Čekal jsem, že Jisunga v našem bytě nenajdu, i tak jsem pocítil zklamání. Napsal jsem tedy Felixovi, Chanovi a Changbinovi, jestli náhodou není Jisung u někoho z nich. Jako první se ozval Chan, který mi rovnou zavolal a ptal se, jestli jsem v pohodě. Ani jsem se neobtěžoval mu odpovídat a zavěsil jsem. Poté mi napsal Felix jednoduché 'Ne', takže zbýval jen Changbin, který mi později poslal fotku spícího Jisunga s culíčky zabaleného v dece. Musel jsem si fotku uložit do galerie.

Dopil jsem vodu a skleničku položil zpět ke dřezu. Pomalu jsem se vydal zpět do postele a chvíli jen ležel a sledoval strop. Když totiž zavřu oči, vidím jen jeho roztomilý obličej, nakažlivý úsměv a slyším jeho příjemný hlas a zvučný smích. A ať jsem se snažil sebevíc, na nic jiného jsem myslet nedokázal, tedy pokud se nepočítá ten pocit, když jsem držel jeho obličej nebo když jsem ho políbil.

Když se nad tím teď zamyslím, chápu jeho reakci. Rozhodně nemohl čekat, že se něco takového stane. Ani já jsem svou reakci nečekal. A proto možná teď lituju, že jsem to nechal zajít tak daleko. Kvůli mně teď před Jisungem stojí těžké rozhodování. To, že jsme spřízněné duše totiž nemusí znamenat, že z nás bude něco víc. A kdyby přece jen Jisung začal moje city opětovat, což bylo dost nepravděpodobné, budeme muset náš vztah tajit. Protože ne každý by to musel přijmout. Mohli by jsme tím uškodit celé slupině, a to nemůžeme dovolit.

Převalil jsem se na bok. Dnešní noc nejspíš moc nenaspím. Jen doufám, že je teď Jisung v pořádku a narozdíl ode mě v klidu spí.

Han

Mezitím u Hyunjina a Changbina...

Říká se, že když nemůžete spát, někdo na vás myslí. Já naprosto jistě věděl kdo to je a hodlal jsem mu ještě jednou vrazit. Horší ale bylo, že jsem na něj musel taky myslet, a tak jsem si za svoje problémy nejspíš mohl sám.

Z Changbinova pokoje se ozývalo chrápání, zatímco Hyunjin mluvil už nějakou dobu ze spaní. Nejraději bych se sbalil a šel spát na nějakou lavičku v parku nebo do sauny jako v k-dramatu. Při pohledu na hodiny jsem ale obě možnosti hned smetl ze stolu, za chvíli bude totiž stejně čas vstávat. A protože bych stejně kvůli někomu nejmenovanému neusnul, vytáhl jsem telefon a začal projíždět galerii. Měl jsem tu plno fotek ostatních členů a i pár věcí od fanoušků, jako memy nebo fanarty. Ale byla tu i spousta fotek, které byly nějakým způsobem spojeny s Minhem. Na některých jsme byli společně, někde bylo ale třeba jen jídlo, které jsme si dali v restauraci nebo fotka, kterou vyfotil, když jsem se nedíval.

S povzdechem jsem telefon zase vypnul. Když jsem na něj totiž myslel, musel jsem myslet i na to, co se dnes, vlastně včera, stalo. Čím víc jsem si totiž přehrával celou situaci v hlavě, přišla mi moje reakce přehnaná. Možná jsem byl překvapený a rozhodně jsem nic z toho nečekal, ale to nemohl ani Minho. A pokud mě má vážně rád, měl bych se mu omluvit. Musí se teď cítit hrozně. Lituju, že jsem myslel tak ukvapeně a že jsem si ho nevyslechl.

Protože si postupně uvědomuju, že i když ze začátku bylo všechno děsivé, ten polibek nebyl tak nepříjemný... naopak mi přišel docela... fajn?

Zabořil jsem hlavu do polštáře a začal křičet. Co se to sakra děje?! Na co myslím?! Proč vždy, když pomyslím na naši pusu, moje tělo se začne třást a srdce bije, jako by mělo vyskočit z hrudi?! Za všechno může ten blbej čip. Jiné logické vysvětlení není. A já jsem si tím chtěl být jistý.

Vytáhl jsem znovu telefon, otevřel vyhledávač a zadal do něj Výzkumné centrum. Zjistil jsem, že od ubytování není tak daleko, jen čtyři stanice metra a kousek autobusem. Do rána jsem si vyhledával všechny informace o Salangu a doktorech, kteří na něm pracovali.

A tak jsem hned po snídani vyrazil pro svoje odpovědi.