Žijící Smrt /Living Death/

5. Lucas

Po návratu na hotel se osprchuji a začnu se převlékat na neformální večeři s jedním z těch zbohatlíků. Vůbec se mi s ním nechce, ale chci vědět, jak velkej zmrd to je.

Moje hlava teď nefunguje jako normálně, kdy mi na mysl přistanou veškeré potřebné informace o dané osobě, kdykoli to potřebuji. Takže pokud jsem zatím neměl potřebu se tím člověkem zaobírat, tak prostě nic nevím. Je to celkem frustrující, ale vzrušující zároveň. Brácha mě samozřejmě strčil na místo, kde jsem se desítky let nepohyboval, takže v podstatě nevím o nikom nic. Asi už mi tady začíná hrabat, ale pocit nevědomosti se mi zvráceným způsobem začíná líbit.

Na večeři se mi zvedá žaludek už po předkrmu. Jídlo je skvělý, ale ten kokot přede mnou nemá snad s lidskou bytostí už nic moc společného. Vypráví mi o tom, jak u nich včera na večírku šukal holku jeho syna, a to v jeho pokoji a večer si ho pak nechal vykouřit od svojí sekretářky. Je to prase odporný nemytý. Předstírám, že mi to přijde vtipný, ale ve skutečnosti se směju představě, co na něj jednou s Luciferem přichystáme. Moje předstíraná reakce se mu líbí. Je to idiot.

„Musím uznat, Lucasi, že jsi na mě udělal dojem. Nesnáším ubožáky s přemrštěnou morálkou. Jen ti táhnou byznys dolu. S poctivostí se dneska dostaneš leda tak do prdele. Ale v tobě vidím potenciál." Počkej až ti předvedu svůj potenciál, ty sráči, ale tam dole s Luciferem.

„V čem přesně vidíš můj potenciál?" zeptám se ho.

„Prvně mi pomůžeš z mýho kluka udělat chlapa, chci, aby jednou převzal můj byznys, ale jestli ho ještě někdy napadne strkat svý péro do nějakýho kluka, tak ho vydědím. Teda v tom lepším případě. Proto jsem mu našel i tu holku, v šukání je jednička. Snad z něj to buzerantství vyšuká." Všechno ve mně vře, nejradši bych mu na místě prohnal hlavou kulku. Kdo ví, kolik životů je schopnej zkurvit. I když kulka by pro něj byla moc snadná smrt, on si zaslouží lepší představivost.

„Taky jsem si všiml, že tobě kočičky padají samy do klína, tak mu ukážeš, jak se má správnej chlap chovat." Ani se nezeptá, jestli souhlasím, ale nechám ho mluvit dál. Stejně bych se nedokázal ovládnout, kdybych měl teď promluvit.

„Zítra ti napíšu nějaký podrobnosti, na dezert už se nezdržím, čeká na mě švagrová. Už jsem ji neprcal snad věčnost, vždycky dělá drahoty, a přitom jí stačí tak málo a je povolná." Začne se smát, já ze sebe dokážu dostat jen úsměv a tázavě se na něj podívám, co tím přesně myslel.

„Obvykle jí stačí gram mýho písečku do pití. Jejímu starýmu musím dát 2, aby to hezky zaspal" Směje se naplno a zvedá se ze židle.

„Večeře je dneska na mě, Lucasi." Řekne při odchodu a ani se na mě už neotočí. Čekám až odejde a jdu na toalety. Tam v míse znovu vidím celou svou večeři. Nevěřil jsem, že mi může být z někoho až takhle zle. Bohužel si myslím, že tohle jsou ještě jedny z těch „hezčích" věcí, co dělá. Je neuvěřitelný, jak se některé duše dokážou takhle zatratit. Vždyť začínaly všechny stejně. Přemýšlím, kde jsme udělali chybu a jestli by nebylo lepší častěji zasahovat, ale tím bychom i ostatní připravili o možnost volby a osobní růst. Mám smíšený pocity. Není to první lidský odpad, který jsem poznal, ale jako člověk to opravdu vše vnímám jinak a štve mě, že jsme se rozhodli nechat volně žít i tyhle případy.

Duše. Esence života. To jediné, co nedokážu stvořit. Já dokážu stvořit jen hmotné věci. Ráj, Očistec, Peklo, nebo třeba Zemi.

Každá duše je kouskem té Elovi. Proto dokáže vidět osudy všech lidí, jsou částí jeho samotného. Rozhodli jsme se jim dát ale svobodu. El pro ně v každém životě přichystá několik zkoušek a jednu hlavní, ale jak se s nimi duše vypřádají je zcela na nich. Na každý život jedna důležitá zkouška. Jakmile všechny zkoušky, které si El usmyslí překonají, otevře jim dveře Edenu, pokud ne, opakují své zkoušky, dokud se z nich nestanou dokonalé duše. Pokud něco podělají, zamíří do Očistce. Pokud to hodně hodně moc poserou, jdou do Pekla, ale tam zatím skončilo jen pár vyvolených.

Když jedna duše ukončí život jiné duše, a to i třeba při nehodě, tak se rozštěpí. Jedna vražda = jeden úlomek duše, 2 vraždy = 2 úlomky, atd. V historii lidstva stačilo pár válek a z tisícovek duší tu máme miliardy. Takto nekontrolovatelné množení jsme nepředpokládali, a proto jsme se rozhodli zasáhnout.

Úlomky duší se dokážou opět sjednotit. Když duše potká svou část vnímá ji jako, jak to vy pozemšťané říkáte, „spřízněnou duši". Může to být kdokoli, kamarád, partner, rodinný příslušník. Většinou si prostě sednou a rozvíjí svůj vzájemný vztah. Pokud své pouto po celý život upevňují a jsou si navzájem oporou, po smrti jedné z těch částí se úlomky spojí. Jsme s Elem dokonce tak hodní, že se postaráme o to, aby daná duše potkala svůj další úlomek ještě v tom stejném životě. No, víc už pomáhat nemůžeme.

S každým desetiletím je to náročnější, ale přesto ještě věřím, že lidstvo není ztracené. Spousta duší už je sice jako tikající bomba, protože jsou natolik porušené, že se mohou kdykoli rozprsknout na prach, ale mnohem víc se jich pomalu uzdravuje.

Totálně znechucenej chodím po městě a snažím se přijít na jiné myšlenky. Nakonec mě nohy zavedou k nemocnici. Moje oči automaticky hledají ty blond vlasy. Je v práci skoro každou noc. Během okamžiku najdu, co hledám.

Dnes je ale něco jinak, jindy bývá klidná, usměvavá, ale teď ne. Její pohyby jsou roztěkané, pořád jí něco padá a nevydrží chvíli stát na jednom místě. Zajímalo by mě, co se jí stalo. Pak vidím, jak nakukuje do každého pokoje a kontroluje své pacienty. Do jednoho pokoje vchází, nesvítí se tam, takže vidím jen slabě její obrys, který se najednou kácí k zemi.

Bez přemýšlení běžím za ní, ty lidský nohy jsou tak pomalý! Alespoň že jeden z vchodů je hned vedle jejího oddělení. I tak mi přijde, že neběžím dost rychle. Mám štěstí, že jsou dveře od oddělení odemčené a jakmile vejdu, tak velice tlumeně slyším pláč, jdu za tím zvukem. Dojde mi, že se jedná o stejný pokoj, kde se snažila zachránit tu mladou ženu. Kdyby jen věděla, že díky tomu se její duše konečně zacelila.

Ten pláč je srdcervoucí. Ano, získání svých částí duše není zrovna jednoduché ani příjemné. V tu chvíli lidé vnímají pouze ztrátu své blízké osoby. Člověka, který nosil jeho část duše a díky tomu je pojilo velmi silné pouto. Při dalším vzlyku už to nevydržím a otevírám dveře. Klečí na zemi, má obličej v dlaních a jak uslyší kroky, tak ke mně pomalu vzhlédne a naše pohledy se poprvé setkají.