Žijící Smrt /Living Death/

26. Thea

Náš polibek opět narůstá na intenzitě. Chutná mi s každým dnem víc a víc a mám z toho strach. Sice mě teď celkem uklidnil náš rozhovor, ale i tak je pro mě těžké si někoho pustit do života. A jeho jsem nepustila, on do něj doslova vtrhnul. Přeruším náš polibek, dokud ještě o kousek převládá mozek nad hormony. Opřeme se čely o sebe a jen dýcháme.

„Musím už jet." Zašeptám.

„Mám poslední otázku." Řekne a jeho hlas je trochu chraptivý, ale na přitažlivosti mu to jen přidává.

„Jak je to s námi?" Zeptá se mě a mně se divoce rozbuší srdce. Nemám tušení. Ve mně se odehrává mozkosrdeční souboj. Chci, abychom byli spolu, ale na druhou stranu mám vážně strach. Skoro ho neznám. Ale není to žádost o ruku, takže zas o tolik nejde. Spíš jsem ráda, že on to cítí podobně a chce být se mnou.

„Nech si to projít hlavou." Řekne, když mu neodpovídám, chci to hned napravit a začnu otvírat pusu, ale dá mi na ní prst. „až si budeš jistá, ozvi se mi." Zašeptá s úsměvem a políbí mě na temeno. Hned na to mě pustí a odchází. Ještě se na mě otočí a usměje se tím jeho sexy poloúsměvem a já mám chuť zakřičet, že chci být jen s ním. Naštěstí dojde k autu dřív, než se takhle stihnu ztrapnit. Začnu v kabelce lovit klíče a nahmatám tvrdý papír. To tam rozhodně předtím nebylo. Vytáhnu to a uvnitř je strčená karta od Lucasova apartmánu. Přitisknu si ji k hrudi a po tváři se mi rozlije úsměv.

Domů vcházím v euforii. Popadnu klíče od svého čtyřkolého miláčka a jedu za našima. Ale ještě předtím udělám zastávku v květinářství, kde koupím 8 rudých růží a vydám se za Nat. Květiny jí položím na hrob a opřu se o její náhrobní kámen.

„Čau kočko, netušíš, jak moc mi chybíš. Přišla jsem se za tebou zase vykecat, stejně určitě nemáš nic lepšího na práci, co?" Řeknu a zlehka pohladím kámen o který se opírám a pustím se do vyprávění všeho, co se za poslední dny stalo. Popisují jí všechny svoje pocity i pochyby a strachy, které s nimi jdou ruku v ruce. Mluvím o tom, že bych potřebovala její radu, protože ona měla dokonalý nos na lidi, nenechala se oblbnout hezkýma slůvkama a dokázala prohlédnou i ty nejtvrdší skořápky. Ale čím víc o tom mluvím, tím víc ve mně narůstá strach a pochyby. Trvá mi skoro hodinu, než se vykecám, prsty na nohou už od zimy skoro necítím.

„Brzy se zase ukážu." Dám si pusu na prsty, přiložím je ke kameni a odcházím.

Dorazím k našim, a to bráchovo malý tornádo slyším už před domem. Otevřu dveře a malá Jess už ke mně letí.

„Ahoj teto!" vykřikne a vrhne se na mě, zrovna když si zouvám boty. Jentaktak to ustojím a pořádně jí obejmu.

„Ahoj, maličká, zlobíš rodiče?" zeptám se tý malý uličnice.

„Jo, ale jenom tvošku." Odpoví mi nadšeně.

„Bezva, plácneme si na to." Zasměje se a dáme si high five. Pokračuji dál do domu s Jess v patách.

„Čáááu segruško!" omotá se kolem mě, moje lehce ovíněná sestřička, která očividně slaví úspěšně složenou zkoušku.

„No nazdar." Odpovím jí. „Kolik jsi toho už měla?"

„Teprve piju druhou sklenku. Půjdeš se mnou večer do klubu?" řekne a udělá na mě psí oči.

„Na to vážně nejsem oblečená." Snažím se z toho vykecat.

„Prosíííííím, prosím, smutně koukám. Můžeme si udělat holčičí odpoledne a vyrazit na nákupy. Domů nemůžeš, to už bych tě nikam nevytáhla" Řekne s nadšením a prosbou v očích. Možná to bude lepší než sedět doma a přemýšlet. Stejně jsem chtěla dnešní večer strávit bez něj. Abych věděla, jak mi bude a hlavně v jeho přítomnosti nedokážu normálně uvažovat. Prostě trošku detox.