Žijící Smrt /Living Death/

54. Lucas

Je to tady. Theina duše bude za chvilku volná a já ji doprovodím do Ráje. Uběhlo 62 let 120 dní a 14hodin od doby, kdy jsem ji viděl naposledy. Od té noci jsem věděl, že za ní jít nemůžu. Nedokázal bych se držet toho, co jsem slíbil a udělal, aby byla šťastná. Nedokázal bych se na ni dívat, aniž by měla být moje. Pochopil jsem proč z ní byl Roberts tak unešenej, byl jsem do ní stejnej blázen jako on, ale my byli skuteční, my se navzájem milovali celým srdcem. Proto jsem nakonec upřednostnil její štěstí. Musel jsem, nikdy bych si neodpustil, kdybych se tehdy zachoval sobecky.

Byl jsem nervózní, dlouho jsem se rozhodoval, jestli si pro její duši dojdu já osobně, nebo to nechám na nějakém Smrťákovi, ale když jsem se nedokázal rozhodnout, komu bych její duši na chvilku svěřil, rozhodl jsem se, že to musím udělat já a že nemůžu být srab.

Bude to moje poslední rozloučení s ní. Ona to nebude tušit, neví, že jsem kdy existoval a díky Elově pomoci, to nebude vědět ani na „onom" světě.

Společně jsme sáhli přímo do její duše a navždy z ní sejmuli můj otisk v podobě veškerých vzpomínek na mě. Všem z té doby jsem patřičně upravil paměť, aby po mně nezůstala jediná stopa. Výpověď policii jsme tenkrát upravili tak, že gps na Theu měla její sestra a zachránit ji díky tomu přišel Lucifer.

Ještě jsem stihl do Robertsova domu podstrčit složku o Nat, kterou dal Morrisovi a u Morrise jsem rychle vytáhl z počítače kamerový záznam ze dne, kdy nás nechali zastřelit a pečlivě jsem ho nastražil u něj do sejfu. Objevili ho až po delším čase, kdy Ava zjistila, že Morris JTýho surově bije a všechno to řekla rodičům. Policie otočila jeho barák vzhůru nohama a nestačili se divit, co všechno tam našli.

Oba se po zbytek jejich mizerných životů nehnuli z cel, dokud jsem si pro ně nepřišel a neodvedl je dolů do Pekla. Nakonec jsem se nepodílel na mučení Robertse. Vlastně jsem se celé ty roky snažil vyhýbat všemu, co se spojovalo s Theou. Potřeboval jsem se naučit bez ní existovat a každý den jsem odolával tomu, abych jí vtrhnul do života a otočil jí ho o 180 stupňů. A kdybych viděl doktůrkovo obličej příliš dlouho, nedokázal bych přitom nemyslet na Theu, a tak jsem většinu času trávil ve svém domě o samotě. Paradoxně mi i pomohlo, že Lucifer byl na Zemi a já s ním nebyl v kontaktu. Ani jsem mu nenahlížel do mysli. Přál jsem si, aby Thea byla skutečně šťastná a dostala to, co si přála nejvíc, ale nedokázal jsem se na to dívat ani z cizí perspektivy.

Trávil jsem čas sám se sebou jako mnohokrát předtím, jen tentokrát to bylo mnohonásobně těžší. Ale moje izolace byla zcela dobrovolná, nechtěl jsem se vystavovat přebytečnému pokušení. Myslel jsem, že budu mít dostatek času, abych se zocelil a pečlivě připravil na tento den. Myslel jsem si, že už to bude za mnou, že si pro ni sebevědomě nakráčím, chvilku mě pohltí nostalgie a s klidným svědomím jí předám Elovi do Ráje.

Ne, tak daleko jsem se opravdu nedostal. Nervozita mě užírala. A nejhorší bylo, že jsem se těšil. Konečně nastal den, kdy jsem mohl stopnout sebekontrolu a jít za ní. Tak na co, sakra, čekám?

Objevil jsem se ve chvíli, kdy její srdce naposledy udeřilo a jakkoli morbidně to zní, byl jsem za to neskutečně šťastnej. Sáhl jsem na ní, abych osvobodil duši z její lidské schránky.

Byl jsem překvapený, když její duše vystoupila z těla a vypadala přesně jako v době, kdy jsme byli spolu. Ze všech svých životních podob si mohla vybrat jakoukoli a ona tu stojí a vypadá přesně jako v den, kdy jsem jí padnul k nohám. Sebrala mi tím vítr z plachet, nezmohl jsem se na slovo a pouze jsem jí hltal očima. Mohl jsem si to dovolit, ještě o mně nevěděla, dívala se na své tělo s mírným úsměvem.