Rozcestí mezi švestkami

1. kapitola Podzim

Dnešní nedělní počasí je přesně dle rčení: ani psa by nevyhnal. Jenže právě ten můj pes musí ven. A protože se každý všední den vydáváme jen do parku, kousek od mého bytu, dneska jsem se rozhodla autem vyjet za město. Rocky si zaslouží pořádnou procházku a já vlastně taky. 

Jenže to počasí je fakt příšerné. I když mám na sobě zimní boty, huňatou mikinu a na ní ještě šusťákovou bundu ke které jsem si narazila apartní čepici s neonovými proužky a svítivě žlutou chlupatou bambulí, stejně mrznu. 

Rocky je můj nový parťák, půlroční štěně francouzského buldočka a tak i on má na sobě zelený khaki obleček ze šusťáku. Pobíhá ze strany na stranu a je celý šťastný, že ten svůj malý placatý čumák může strčit do každé vyšší trávy. 

Jdu s pohledem upřeným do dálky, jenže díky mlze vidím tak maximálně na sto metrů. Je to zvláštní tyhle podzimní mlhy. Člověk vidí a slyší svět úplně jinak než normálně. Je takový tajemný, tichý a měkký. 

Sakra, zvednu nohu a zkoumám podrážku. Skvělý, do měkkého jsem zrovna šlápla. Otírám vehementně botu do vysoké trávy u cesty. 

„Rocky, Rocky!" Volám na svého malého průzkumníka, který je tak vepředu, že na něj téměř nevidím. Naštěstí se hned jak uslyší své jméno zastaví a čeká až jej dojdu. Jen jsem u něj, vyskočí na nohy jako kdyby byl na pružinách a vykouzlí úsměv od ucha k uchu. 

Pro jeho přátelskou a veselou povahu jsem si ho vybrala. Zlepší mi náladu jen co přijdu domů. A procházky s ním mi dokonale vyčistí hlavu. Je to momentálně jediná živá bytost, které na mně záleží. Smutné. V šestatřiceti mám ve svém životě psa, práci, matku.

Pokračujeme po polní cestě dál, oceňuji, že nepotkáváme žádné lidi. Dokonce na cestě nejsou vidět ani stopy pneumatik, je to tady jako jiný svět. O pár kilometrů dál ve městě v parku bychom dneska potkali nejméně padesát pejskařů. S nejmíň dvaceti bych se musela pustit do zdvořilostního hovoru a aspoň deseti pokývat nebo zamávat na pozdrav. Toť úděl pejskaře ve městě. Tady je to jiná liga. 

Necelých padesát metrů před námi přeběhnou přes cestu srnky. Jsou tři a ladnými skoky prchají ve vzrostlé trávě. Rocky si kecnul na zadek a zvědavě si zvířata prohlíží. Jsem vděčná, že mu lov nic neříká. Z kapsy vylovím mobil a najedu na google mapy abych se podívala, kam vlastně tato cesta vede. Prohlížím si linku cesty a pokračuji v chůzi aniž bych se dívala kde jdu. 

Vyruší mě Rockyho štěkání. On totiž téměř neštěká. Hned ho pohledem hledám, ale na cestě není. Sjedu pohledem do prudšího příkopu ve kterém teče malý potůček. Sice se mi to nezdá, aby můj malý a bojácný pejsek seběhl sráz a dostal se k vodě, ale je to přesně tak. Stojí až dole u vody a štěká na něco. Musím přijít blíž abych viděla co to vlastně je. Mhouřím oči a sestupuju dolů. 

Bože, je to člověk. Tedy abych byla přesnější, je to mrtvola člověka. A už tu nějakou dobu bude, jeho tělo vypadá hodně nafoukle. Rychle polknu a mám co dělat abych se nepozvracela. Mrtvola je muž. Přes hlavu má nějaký plastový obal, není mu tak vidět do tváře. Ale jeho krk má několik fialových čar, které vedou až k uším. Na sobě má pracovní boty a taky bundu, která mi připomíná vaťák, v khaki barvě a tmavé džíny. Knoflíky na bundě mají co dělat, aby uvnitř udržely mužovo břicho. 

Sáhnu po Rockym a jediným prudkým tahem ho za postroj vezmu na ruce. Musíme odtud pryč. To snad ne! Našla jsem mrtvolu, uprostřed ničeho. Otřesu se. Znovu hledám mobil. Musím to rychle oznámit. Mrknu na displej a nevidím žádný signál. Do prdele práce. Bez signálu budu muset postupovat jako každý jiný občan. Budu muset vytočit 112 a nahlásit mrtvé tělo, ti to předají dál a já tu mezitím umrznu.