Rozcestí mezi švestkami

5. kapitola Léto

Petr Lehovský

„To jako koho napadlo?" Řvu do telefonu než stisknu tlačítko ukončení hovoru a odhodím ho na křeslo. „Kurva!" Zařvu z plných plic. 

Můžu si to dovolit. Matka zemřela, mladšímu bráchovi jsem to zrovna položil a je někde na tripu x kilometrů daleko s kámoši a fotr je kdoví kde. Od smrti mámy se doma moc nezdržuje. Měl koupenou dovolenou, čekal, že se z toho máma zase dostane. Jenže tentokrát už to nevyšlo. Její rakovina byla i přes neustálý dohled lékařů v tak pokročilém stavu a její organismus tak vysílený, že nemoci podlehla.

A teď po mně brácha chce abych s otcem odjel na tu zasranou dovolenou já. S fotrem se kterým si už pár let nerozumím, který mi nedá žádné peníze jen tak z principu. Zmetek. Má jich tolik, že bychom s bráchou už nikdy nemuseli pracovat. Ale on nám vyhrožuje, že pokud se sami o sebe nedokážeme postarat, tak jeho prachy zdědí ti dva jeho synové z prvního manželství. Taková blbost! A taky nespravedlnost.

Jsem rudý vzteky a nejradši bych něco rozmlátil. Místo toho vyjdu na terasu za domem a skočím po hlavě do bazénu. Dám si pár bazénů v obstojném tempu a hned je mi líp. Jen kurva budu muset vymyslet, kde seberu prachy na můj poslední dluh. 

Možná ta dovolená není až tak blbý nápad. Možná, že se tam fotr trochu uvolní a plácne se přes kapsu. Možná. Nebo taky ne a budu pak totálně v prdeli. Protože tenhle týpek, kterýmu dlužím se jen tak nezastaví. Je mu u prdele kdo je můj otec. Zajímají ho jen jeho prachy, které já teď nemám. 

Do toho všeho ještě prudí moje holka, která si usmyslela, že letos musí na Maledivy. Podle ní se totiž lidi posuzují podle fotek na internetu. A kdo nebyl na Maledivách je naprostý outsider. To je sice hezké, jenže já na to prostě nemám. V práci jsem dostal padáka a tak žiju z úspor, které mi nechala máma. Fotra to nezajímá, nikdy se o nás pořádně nestaral. Žije si svůj život bez nás. 

Vylezu z bazénu a na stole na terase si rozložím lajnu koksu. Dnešek už nemůže být horší tak proč si ho neudělat aspoň snesitelnější? 

Na křesle v obýváku se rozdrnčí můj telefon. Zvrátím hlavu na pohovku a zavřu oči. Ať mi všichni políbí prdel. Nehodlám se zvednout. Propadám se do svého světa. Trvá chvíli než droga najede, ale hned poté přesně vím co dělat. 

Vyskočím na nohy, cestou si beru osušku a jdu do obýváku. Tam popadnu telefon a přihlásím se do svého tajného účtu. Ještě mi tam zůstal nějaký vklad. Super! 

Dneska to dám, dneska všem natřu prdel. Jo, dnes vyhraju já. A všichni budou čumět. Rozhoduji se mezi ruletou a pokerem a nakonec zvítězí poker. Sednu si obmotaný do osušky na kožený gauč a dám si nohy na stůl. Můžeme začít pánové a dámy. Pojďte mi dát své prašulky. Péťa se vám o ně postará. Usmívám se na displej a srovnávám si své karty. 

Probudí mě hlas Beáty. Rozespale si otřu oči a mrknu na displej mobilu. Ani jsem si neuvědomil, že jsem usnul. Po krátké euforii po koksu jsem vytuhnul jak mimino. Naštěstí jsem po pár prohraných partičkách poker vzdal a tak můj zůstatek na účtu je pořád stejný. Oddychnu si. Než stačím cokoliv říct stojí Bea nade mnou. 

„Petře, volala jsem ti asi stokrát!" Stojí s rukama v bok a na jejím čele vylepšeném botoxem se nehne ani kousíček kůže. Je to docela děsivé. Zvlášť, když se začne smát nebo usmívat. Místo aby se jí udělaly vrásky kolem očí a rtů jako normálním lidem, jí se jen lehce nakrčí nos. Vypadá tak jako z hororu. Mimoděk si utřu nos. Je to takový můj zlozvyk na který je Beáta alergická, protože hned ví, že jsem si šňupnul.

„Děláš si kozy? Petře tys zas fetoval? Máme večeři s Natálií a víš, že ona hned všechno postuje na Instáč?" Beáta vztekle odhodí svou značkovou kabelku na gauč a jde do kuchyně si natočit vodu. Znám ji jako své boty. Už mě na ní nemůže nic překvapit. Je to rozmazlená, sebestředná, sobecká a hloupá husa s perfektním tělem a ochotou v posteli udělat cokoli. Proto to s ní taky ještě táhnu. 

„Dneska nikam nejdu. Musím si zabalit, zítra odlítám s fotrem do Řecka." Sundávám si vlhké kraťasy a sleduju svou holku, která začíná ztrácet barvu v obličeji. Nečekala, že ji odmítnu. Zatím vždycky jsem se podvolil. Ale dneska ne, prostě nemám náladu a tečka.

Nadzvednu obočí a vyzývám ji tím, aby už konečně spustila ty svoje výčitky. Jenže ona prudce vydechne vzduch nosem, třískne sklenicí do dřezu tak prudce až se rozletí na drobné střepy a rychlým krokem míří ke mně. 

Zapíchne mi svůj umělý nehet doprostřed hrudi a zasyčí. „Tak to jsme hošánku spolu skončili." Než se stihne otočit k odchodu, chytím ji za ruku a smýknu s ní zpátky. Musí se tak postavit ke mně čelem. 

„Pokud končíš ty mrcho, tak chci zpátky své prachy. Nebyly to dárky ten tvůj ksicht, kozy, kabelky, hadry, dovolené. Byla to jen investice. Takže mi to hezky budeš splácet. Ať nejsem hajzl tak pade měsíčně." Oči se jí rozšířily strachem, ale vzápětí se rozesměje. 

„To jsi asi upad. Nic ti nedlužím, právě naopak. To ty bys mi měl dát peníze za všechny ty ututlané drogové přečiny, za to, že jsem držela hubu a nechala tě dělat co jsi chtěl. Vozila ti po celém městě drogy jako nějaký zasraný poslíček. Petře, pokud se ke mně jen přiblížíš, nebo mě budeš jinak otravovat hned tě prásknu na cajtech. Jasný?" Vyškubne ruku z mého sevření, popadne kabelku a prchá pryč. 

Odfrknu si. To bychom měli. Jedna vyžírka z krku. Ale svou investici rozhodně dostanu zpátky ať se třeba posere kráva jedna namyšlená.

Pípne mi telefon. „tik tak tik tak Už se ti to blíží" Je to od Majka, od chlápka kterému dlužím mega. Je čas sbalit se k moři.