Rozcestí mezi švestkami

4. kapitola Podzim

Pondělní rána nesnáším ze všech nejvíc. Nejenže se mi nikdy nechce z postele, ale navíc je všude po městě zácpa. Cestou do práce musím vysadit Rockyho v psí školce, kde se o něj každý den svědomitě starají a pak až teprve můžu nabrat směr na stanici. 

Zaparkuji za naší budovou na svém vyznačeném místě a jdu do své kanceláře. Do ní však musím projít společnou chodbou a na té mě hned odchytí Jakub. Zprvu se divím tomu, co tady dělá tak brzo, ale jeho výraz mě donutí mlčet a nechat se zatáhnout do kuchyňky. Tam narazím zády do lednice. 

„A spusť a dělej." Zavrčí na mě, oči má zúžené, že z nich vidím jen štěrbiny. Jeho huňaté obočí dodává jeho zamračené tváři děsivý vzhled. Snažím se rychle vymyslet něco vtipného, něco lehkovážného, trošku odlehčit atmosféru, ale nemůžu na nic přijít. 

Prudce vydechnu. „Dobré ráno Jakube. Jak jsi strávil zbytek víkendu? Děkuji za optání, já se měla skvěle." Začnu drmolit. Jakub semkne rty do tenké linky a já vím, že skončila sranda. 

„Ok, co chceš slyšet? Je nějaký průser?" Zkusím to ještě takhle. Jakub stiskne zuby až mu zaskřípají, čelisti se mu zavlní a on si bezmocně vjede rukou do rozčepýřených vlasů. 

„Kurva Veroniko!" Zařve až se leknutím narovnám jako malá holka, na kterou houkne učitelka v první třídě.

„Proč jsi mi neřekla, že jsi s Lehovským byla na dovolené a to letos! Co letos? Před pár měsíci, kurva! Víš jak to vypadá? Víš co si myslím? A do prdele víš co si myslí šéf?" Chrlí ze sebe a rudne. 

Polknu nasucho a našpulím rty. Nevím co říct a vůbec nechápu, jak to tak rychle mohl zjistit? Než stačím cokoliv říct, otevřou se dveře a v nich stojí náš téměř dvoumetrový nadřízený. Šlehne po mně a po Kubovi přísným pohledem, přimhouří oči a štěkne. 

„Kapitáne Vítová, okamžitě do mé kanceláře. Poručíku Bočku na své pracoviště. Spolu si promluvíme potom." Otočí se na patě a odchází. 

Odfrknu si. „Nevypadá to asi dobře, že?" 

Jakub se jen ušklíbne a protáhne se dveřmi ven. 

Jdu pomalu k šéfovi. Nejsem z toho nadšená. Moje policejní kariéra byla prozatím bez poskvrnky a v kariérním žebříčku jsem si sice pomalu ale jistě vyšlapovala vzhůru. A teď tohle! Jít na kobereček k šéfovi. Zatracený Lehovský! 

Zlehka zaklepu, ale nečekám na vyzvání a rovnou vstoupím. Šéf Kalina sedí na svém místě a mračí se na mě. „Vítová, to jsme si nedomluvili. Já myslel, že jste profesionálka." Začne mluvit a já úplně cítím jak se zmenšuju a po zádech mi teče pramínek potu. 

„Případ Lehovský dostává poručík Boček, ty si Veroniko vybereš čtrnáctidenní dovolenou nebo tě suspenduji." 

Klepe svým značkovým perem o leštěnou ořechovou desku stolu a já jdu téměř do mdlob. Tohle jsem nečekala. Suspendace to je něco co už mi v papírech zůstane navždy a tak není nad čím moc se rozmýšlet. 

„Vyberu si dovolenou šéfe." Téměř šeptem pronesu a cítím že rudnu. 

„Vítová doufám, že se nedozvím, že jste do té vraždy namočená ještě více. To by byl váš konec. Je to jasný? Doporučil bych vám nějakou jižní destinaci, abyste byla v teple a nemotala se nám tady. Jasné?" Kalina opět přivře oči a čeká na mou odpověď. Zaregistrovala jsem jak při hovoru přechází z vykání na tykání podle závažnosti sdělení. A zatím nevím jak to vyhodnotit. Je na mé straně, nebo mě při první příležitosti potopí?