Rozcestí mezi švestkami

6. kapitola Podzim

Od návštěvy Roberta uběhly dva dny. Jsem zalezlá doma a celá bolavá. Tohle mě úplně odrovnalo. Moje srdce se definitivně roztříštilo na tisíce kousků. Tohle už jen tak někdo nezalepí. Je mi příšerně, ale aspoň jsem zapomněla na práci. 

Celou dobu hledám nějakou dovolenou. Nejraději bych někam do hor, ale to nemůžu vzít Rockyho, k moři teď na konci října nechci. Nebo taky můžu zůstat tady. Je mi tak mizerně, že je vlastně fuk kde jsem. 

Z úvah mě vyruší zvonek. Podívám se na hodiny. Je po šesté večer, zase už se začíná stmívat, to tak nesnáším. Tuhle podzimní depresivní tmu a zimu. Šourám se ke dveřím. Rocky zbystřil a jde mi vedle nohy. 

Kukátkem se pro jistotu podívám kdo tam stojí. Nevím, jestli bych zvládla znovu čelit Robovi, ale za dveřmi je Jakub. To mě překvapí a na okamžik zvažuji, že neotevřu. Ale přece jen zvítězí zvědavost. 

Otevřu dveře dokořán. Jakub si mě prohlédne od hlavy k patě a zakroutí hlavou. 

„Jako šéfová čekal jsem, že nebudeš doma, nebo pokud jo, tak budeš aspoň hezky odpočatá a najdu tě takhle?" Kriticky mě sjede pohledem, "pozveš mě dál?" Zeptá se a skloní se k pejskovi, který mu začne skákat na nohu, rád za každou pozornost. 

Poodstoupím a pustím kolegu dál. Mám tu binec a určitě smrad, protože neotevírám ani okna, ale Kuba naštěstí nic z toho nekomentuje. V kuchyni si ze židle sundá můj župan a sedne si. S povzdechem si sednu naproti němu.

„Měl jsem ve výslechovce toho tvého Roberta." Začne Jakub a zkoumavě na mě hledí. Musím polknout, protože se mi zvedne žaludek. 

„A?" Dostanu ze sebe.

Kuba pokrčí rameny. „Nevím, tvrdí, že otce neviděl od puberty, což říká i jeho starší bratr a taky jejich matka. Ale něco mi tu nesedí." Kuba začne poklepávat prsty o desku stolu. Dojde mi, že jsem mu ani nic nenabídla. 

Zvednu se a jdu do lednice ze které vytáhnu vychlazené bílé rulandské s přívlastkem. Ideální pití na můj žal. Beze slova láhev otevřu a naliju do dvou sklenic a jednu postavím před Jakuba. Ani on nic neřekne a hned se napije. 

„Co ti nesedí? Říkala jsem ti, že se nestýkali." Upiju ze své sklenice do poloviny. 

Kuba se taky znovu napije. „Jo to vím, ale mám Lehovského závěť." Znovu na mě upře pohled. Rozhodím rukama. Jako co si myslí, že jsem vědma? 

„Co to znamená?" Zeptám se.

Kuba se poškrábe na bradě v třídenním strništi. Zírám na něj a musím uznat, že dneska můj kolega vypadá obzvlášť dobře. Má na sobě koženou bundu a bílé triko, pohodlné džíny a hlavně pěkně upravené vlasy a hezky voní. Polknu, za to já jsem se dva dny nemyla, nečesala, nemalovala a ani si nečistila zuby. 

Skousne si spodní ret a já mám co dělat abych od nich odtrhla pohled. Do doby než jsem se vyspala s Robertem jsem ani nevěděla, že mi sex tak chybí. Znovu se napiju vína. 

„V jeho závěti nejsou jeho synové z posledního manželství. Je tam Robert a Antonín a taky tvoje máma." Dořekne a upře na mě pohled. 

Zamrkám. Cože? Moje máma? Proč, proboha moje máma? Měli něco víc než jen letní románek? Myšlenky se mi honí hlavou jedna za druhou a já nevím co si o tom všem myslet.

„Niko v pohodě? Nevěděla jsi to? S mámou jsi nemluvila co jsi na dovolené?" Vypije svou skleničku. Já se schoulím do sebe a chvíli zvažuji co bych měla říct. Pravdou je, že mi máma už dvakrát volala, ale je zvyklá, že když mám nějaký případ telefony neberu. A zpátky jsem jí nevolala.