Rozcestí mezi švestkami

2. kapitola Léto

před 3 měsíci

Začátek prázdnin a já budu po jedenácti letech na léto sama. Jsem na Roberta naštvaná, jsem smutná a naštvaná. To hlavně. Ublížil mi. Tak dlouho spolu chodíme, bydlíme, sdílíme veškeré radosti i strasti a najednou tu není. Sbalil se a odešel. Moje první láska, kluk se kterým jsem chtěla mít děti, se kterým jsem si dokázala představit stáří. 

Jednoho červnového večera na mě čekal se sbalenými věcmi u nás v bytě a vysvětlil mi, že život se mnou je jen utrpení a že už to nefunguje a nemá sílu dál pokračovat. Tohle řekl, zvedl se ze židle, vzal kufr a tašky a byl pryč. Byla jsem tak v šoku, že jsem nic neřekla. 

Pár večerů si pobrečela a taky to sakra chtěla pochopit a tak jsem ho chvilku sledovala. Jen tak jsem za ním nenápadně chodila, nebo jezdila až jsem jednoho dne konečně přišla na důvod rozchodu. Ten důvod má tak metr osmdesát, padesát kilo a dvaadvacet maximálně. Blond vlasy a přifouknuté rty a kozy, možná i zadek co já vím? 

Pohled na mého přítele s ní byl dostačující na to, abych ho už nechala být. Jenže začátek léta a nahlášená dovolená a taky můj objednaný a zaplacený zájezd do Řecka, mě postavily před tvrdou realitu. Nemám kamarádky, protože na ně nikdy nebyl čas, nemám nikoho s kým bych na tu dovolenou jela. 

Matku. Ano, mám mámu, která žije od rozvodu sama. Pojedu na dovolenou s matkou, no co? Je mi šestatřicet let, jsem samostatná a emancipovaná. Dosáhla jsem docela slušného postavení v práci. Proč bych nemohla odjet na dovču s mámou? 

První večer mi to bylo jasné proč. Protože moje máma do všeho strká nos a nic nenechá na pokoji. 

„Máš nejvyšší čas mít děti. Verčo, zamysli se nad tím, tohle už nepůjde napravit. Jednou to necháš plynout a pak už nepůjde vrátit čas." 

Protočím oči. Jasně, chápu to, ale přece děti taky nejsou všechno. Snad. Nejsem si tím jistá, protože jako většina dívek si i já plánovala svatbu, dům a děti. Ale teď je to fuk, než se najde někdo s kým bych mohla být, bude na děti pozdě. Vím to já, ví to moje máma. Ale stejně si neodpustí do mě rýpat.

„Jdu se projít po pláži." Oznámím jí tak a rychle vyklízím pole. Na oblázkové pláži je tma, dopadá sem jen slabé světlo z hotelové terasy. Jdu svižným krokem posilněná retsinou si ani nevšimnu, že se ke mně přidal někdo další. Až když promluví, uvědomím si to a leknu se tak, že zastavím.

„Ahoj, pane jo, to je ale tempo. Sotva popadám dech. Promiň, nechtěl jsem tě vylekat." Zírám na sotva třicetiletého mladíka s modrýma očima, které mu ve tmě jasně září. A hlavou mi jde co po mně sakra tenhle hejsek chce?

Když vidí, že jen tak nic neřeknu, spustí naštěstí sám. 

„Omlouvám se ještě jednou. Jsi tady s mámou, že? Já zase s tátou." Zakření se rozpačitě. „Tátovi se tvá máma strašně líbí, ale je takový stydlivý a po smrti mámy taky zaseknutý. Chtěl jsem tě požádat, jestli byste s námi nešly někam do města na drink?" 

Zamrkám. Jo, tak to je naprostá bomba. Moje matka v pětapadesáti sbalí hned první večer chlapa. Kdežto já jí po zbytek pobytu budu dělat křena. Tak tomu říkám báječná dovolená. Nahlas však tohle neřeknu. Mladík je sympaťák a jestli to podědil po tátovi měla bych matce dopřát trošku povyražení. 

Stojíme před vchodem do našeho hotelu a já se docela nervózně rozhlížím. Nesnáším, když se někdo zpozdí a ti dva už tady měli být před třemi minutami. Konečně u palem vidím dvě vyšší mužské postavy, které jistým krokem míří k nám. Mamka si odkašle.

„Veru, ale pokud to bude nějaký debil půjdeme hned na pokoj, že jo?" Čeká na moje přikývnutí. Rozhodně, tohle jí slíbím s radostí, protože si neumím představit nic horšího než dva cizí lidi ve středním věku, kteří si nemají co říct. 

„Dobrý večer dámy." Osloví nás mladík. „Jmenuju se Petr." Podává ruku mamce a pak mně. „A tohle." Mávne za sebe a ze tmy se vynoří pan Lehovský. Otec Roberta. Jsem tak v šoku, že otevřu pusu dokořán. Máma vedle mě dvakrát na prázdno polkne.

„Tondo, tak řeknu ti, že jsi ten poslední člověk, kterého bych tady čekala." Vydechne a hned se Antonínovi vrhá do náruče. 

Mí rodiče a Robertovi rodiče se docela dost přátelili, když my dva byli děti. Ale pak se stala tragická nehoda jejich nejmladšího syna, který ji nepřežil a dokonalé manželství Lehovských se rozpadlo. 

Antonín se odstěhoval a už jsem o něm nikdy neslyšela. Robert ani jeho starší bratr Tony se k otci nehlásili. Moje máma začala mít jiné starosti, protože nějak v tu dobu táta začal dost pít a být agresivní a začal mámu mlátit za každou blbost. 

Někdy v té době jsem přísahala, že jak vyrostu, budu policistkou a všechny tyhle pijany násilnické zavřu do vězení. To se mi téměř daří. Každopádně to bude zajímavý večer. Vlastně ani nevím, jestli pan Lehovský ví, že jsem s jeho synem žila. 

Kdykoliv naši šli na skleničku k Lehovským, já šla na noc k nějaké kamarádce. Naši věděli, že pokud by mě vzali s sebou byla bych už kolem desáté protivná a museli by se mnou jít domů a tak to řešili takto elegantně. Myslím, že byli všichni spokojení.

„Veroniko." Osloví mě Antonín, „z tebe vyrostla opravdu okouzlující krásná žena." Chytí mou ruku a jemně na hřbet dlaně vtiskne polibek. Tak tohle po něm Robert rozhodně nezdědil. Usměju se a ruku nervózně schovám za zády. 

V restauraci se máma s Antonínem skvěle baví, vzpomínají na staré dobré časy a smějí se společným historkám. Petr se dívá víceméně celou dobu do mobilu a já na půl ucha poslouchám a v myšlenkách se vracím zpátky do dětství. 

Jak zpočátku bylo všechno super, ale postupně se to začalo zhoršovat až to mělo téměř tragický konec. Kdyby mého tátu nezavřeli za zpronevěru a krádež možná bychom máma, nebo já nebyly na tomto světě. Divoké devadesátky ve kterých jsem vyrůstala se na naší rodině značně podepsaly a nejen na té naší i na té Lehovcových. 

Kdoví kde je mému otci konec, ještě když byl ve vězení se s ním máma rozvedla. Dle mých informací je už nyní venku, ale nesnažil se kontaktovat mámu ani mě. Možná je to tak nejlepší. 

„Jsem ráda, že jsme se tady takhle sešli. Děkuji Antoníne za milou společnost." Máma vstává ze židle a vroucně se objímá s panem Lehovským. Pochopím, že večer je u konce. Super, tak uvidíme kam tohle povede. 

Cestou na pokoj se mamka celá rozplývá, jaký je Toník gentleman a pořád krásný mužský a jak si uměl zařídit život a bla bla bla. Tohle mě nezajímá. Protáčím oči u každé lichotky, kterou matka směruje na jeho adresu. 

„Dobře mami jen si dej pozor. S jednou se rozvedl jen co nastal problém a druhá umřela. Jak asi skončí třetí žena?" Povytáhnu obočí, jasně, že přeháním, ale opatrnosti není nikdy nazbyt, že jo?

Teď protočí oči mamka. Pleskne mě zlehka přes paži a usměje se. „Kdo říká, že bych měla být jeho třetí ženou? Ještě nikdy jsem nebyla ničí milenkou." Rozesměje se máma a já se k ní přidám.