Rozcestí mezi švestkami

8. kapitola Podzim

Rockyho už zase pravidelně vozím do psí školky, jen jsem upravila dobu. Vozím ho na desátou a vyzvednout si jej můžu až v osm večer. Je to pohodlné a já mám čas přemýšlet a taky organizovat nábytek v bytě. 

To miluju. Jednou za čas mě to popadne a já kompletně přestavím celý byt. Ani nevím proč to dělám. Možná protože u nás doma mělo vždycky všechno své místo a panoval u nás řád, který bylo třeba dodržovat. Nejhorší to bylo, když táta začal pít. 

To pak trval na každé blbosti. Muselo být po jeho a když ne, no pak se země zatřásla. 

Je krátce po třetí hodině a já se rozhodla jít pěšky k mámě. Do našeho starého domu, do naší staré ulice na kraji města. 

Už v devadesátkách to byl luxus. A teď snad ještě větší. Máma byla vždycky pyšná, že může žít tady. A po rozvodu tátovi dala peníze jen aby si dům mohla nechat se vším všudy. 

Ve spodním patře, v hale a dalších dvou pokojích si zařídila své krejčovství. Dařilo se jí od začátku a daří se jí doteď, má dokonce už dvě švadleny a celou svou kolekci prodává přes eshop.

Kdo by to byl řekl v devadesátkách, že týraná a bitá žena se takhle dobře uchytí a dokáže se postarat nejen o sebe a dům, ale také o svou dceru a její studia a bydlení. Jo, za všechno vděčím mámě. Ale na svou obranu musím říct, že také mně se pracovně daří. Ale stejně jako v mámině případě, taky můj osobní život stojí za prd. 

Ani si to neuvědomím a už jsem v naší ulici. Míjím dům Lehovských. Miriam je na zahradě a zastřihuje růže, naštěstí si mě nevšimne a já přidám do kroku a ještě více skloním hlavu.

Nechci se s ní dneska bavit, určitě by chtěla znát podrobnosti ke smrti Antonína. Prohrábnu se v batohu a vytáhnu klíče. Zastrčím ho do zámku branky, projdu jí a zamknu za sebou. Stejně to udělám se vchodovými dveřmi. 

V domě je tma a ticho. Chvíli stojím v zádveří a poslouchám. Vždycky hučí a cvakají šicí stroje, ale dnes je tu hrobové ticho. Odvážím se zavolat. „Mami, jsi doma? Haló?" 

Poslouchám, ale nic, jen ticho. Už vytahuji z batohu mobil, že mamce zavolám, když se rozsvítí na schodech a seshora začne sestupovat máma. Má na sobě dlouhé černé šaty a vlasy jen tak strčené za uši, není nalíčená a má tmavé kruhy pod očima. No do háje, Jakub měl pravdu. Antonínova smrt jí dostala. 

„Co tady děláš Verunko? Ten tvůj kolega povídal, že máš dovolenou a že prý se chystáš někam do tepla." 

Už stojí přede mnou. Všímám si jak je drobná a malá. Je to věkem nebo v dospělosti vidíme své rodiče jinýma očima? Nevím, rozhodně mám nyní pocit, že ji musím chránit před vším zlým. 

„Rozmyslela jsem si to. Říkala jsem si, že bychom mohly třeba spolu vyrazit na víkend někde do lázní? Co ty na to?" Krátce mámu obejmu a vezmu jí za ruce. Mamka zamrká. 

„Veru ty nevíš, že tuto sobotu má Antonín pohřeb?" Pípne tak tiše, že ji sotva slyším. 

Co je to za blbost? Nemůže mít pohřeb takhle rychle. Jeho tělo je důkazní materiál. Pochybuji, že by ho soudní jen tak vydal. 

„Co? Už teď? Nevím o tom. No tak můžeme odjet jen třeba v pátek a v sobotu se vrátit. Bude to mít odpoledne?" Zkouším. 

Mamka vrtí hlavou. „Má to hned ráno v devět." Oči se jí zalijí slzami. 

Pokrčím rameny. „To určitě vymyslel ten jeho vypečený synátor, co? No nic tak půjdeme na pohřeb a pak odjedeme." Povzbudivě na mámu mrknu a stisknu jí ruku. Usměje se na mě uslzenýma očima. 

„Dobře Veru, tak dobře. Já tento týden zrušila veškeré šití a posunula zakázky. Jsem z toho úplně vyřízená. Kdo mohl něco tak strašného udělat? Antonín byl přece tak hodný člověk. A vytrpěl si toho tolik, prvně syn, pak jeho žena." Máma vrtí hlavou a jde pomalu zpátky nahoru. 

V horním patře je celý její byt. Dole je to uzpůsobeno pro podnikání a nahoře pro život. Pomalu jdu za ní. Bojím se, že se mě bude vyptávat na možného pachatele, ale máma je ticho a chystá nám kávu. 

Sednu si za stůl a rozhlížím se po kuchyni. Tolik se to tady od mého dětství změnilo. Kuchyni jsme měli dole, stejně jako obývací pokoj a pokoj pro hosty a nahoře jsem měla pokoj já, naši ložnici a táta pracovnu. 

Teď místo pracovny má mamka kuchyni. Menší ale útulnou a praktickou. Místo mého pokoje je šatna a v ložnici, kterou taky celou předělala spí. Někdy si říkám, jak je moje máma silná ženská, jak všechno zvládá a dokáže udělat spoustu věcí navíc naprosto sama. Taky bych jednou ráda něco tak hmatatelného dokázala. Jenže u nás v práci naše výsledky nikdo moc nevidí. 

„Mami a co ti vlastně ten Antonín odkázal? Vy jste se pak po té dovolené dál vídali?" Míchám kávu do které si přilévám mléko a po očku sleduju mámu. 

Vzdychne si a usrkne krásně vonící kávy. „Už ne tak intenzivně, ale ano scházeli jsme se na sklenku vína, nebo na večeři. On byl strašně sám. Zlomený chlap. Bylo mi ho líto." Mamka si utře další slzy. 

Mlčím a čekám, vím, že je pro ni těžké o tom mluvit a nemá cenu na ní dotírat s dalšími otázkami. 

„Zatím nic nevím. O tom, že by mi měl Antonín něco odkázat mi řekl ten tvůj kolega. Notář mi pak volal, že to nějakou dobu potrvá než nás jako pozůstalé předvolá k přečtení závěti." vzdychne si, „Antonín občas žertoval, že by mi nejraději svěřil svou firmu, že mám podle něj čuch na dobré investice a taky na lidi. Ale to určitě nemyslel ani trošku vážně. Jeho firma má miliardové obraty, co bych já obyčejná krejčová s takovým monstrem dělala?" 

Mamka vrtí hlavou a mně to začne šrotovat. 

Pokud by to byla pravda, byla by to bomba. Tohle je motiv jako blázen, tohle muselo jeho syny rozzuřit do běla. Ale věděli to vůbec? Tušili, že by je o peníze mohla připravit naprosto cizí ženská, která nemá s nimi nic společného? A jde to vůbec? Samé otázky, více otazníků než když jsem sem přišla. 

Dál už jen probíráme jaké kytky nebo věnec doneseme na pohřeb, v kolik se sejdeme a jestli hned po obřadě odjedeme. Okolo sedmé se s mámou loučím. 

Venku zas tma jak v pytli a navíc kosa jak v psinci. Rozhodně mám co dělat abych vyzvedla Rockyho včas. Zapnu si bundu až k bradě a nasadím svou oblíbenou vlněnou čepici s velkou bambulí. Vrazím si ruce do kapes a vykročím svižným krokem ke svému domovu. 

Na konci ulice musím projít městským lesem, je to jen asi tři sta metrů, ale stejně raději ještě víc přidám do kroku. Nemám u sebe zbraň a cítím se zranitelně. Navíc tady v tomto úseku pořád není chodník. Řeší se to tady už od mého dětství, ale pozemky patří někomu, kdo žije trvale v zahraničí a nemá zájem se o ničem dohadovat.

Je to tady na podzim docela strašidelné. Listnaté stromy už ztratily většinu ze své barevné krásy a vzhůru k nebi trčí jen holé pahýly větví, teď ve tmě to vypadá až děsivě. V úrovni mého pasu se začíná tvořit lehká mlha a lampa na konci úseku sem tam problikne. Otřesu se. Br, navíc ta zima.

Proti mně jede auto, kvůli začínající mlze má rozsvícené přední mlhovky, které mě oslepují. Snažím se jít úplně po krajnici, auto jede docela dost rychle a navíc mám pocit jako by ještě zrychlovalo.

První můj instinkt je zaclonit si oči proti světlu, ale to vcelku rychle zavrhnu. Jako druhé mě napadne rukama mávat. Třeba za volantem sedí někdo, kdo se zrovna plně nevěnuje řízení. Jenže mávám jako zběsilá a auto snad ještě více zrychlilo a do toho jede taky více u kraje. Poslední co mi bleskne hlavou je, že pokud se mi něco stane, tady mě nikdo nenajde. 

Řítím se hlavou napřed po hlubokém srázu u cesty. Snažím se nohama zapřít o zem abych pád zpomalila, ale jediné čeho dosáhnu je to, že cítím jak mi cosi tvrdého a ostrého rozřízne džíny na stehně. Ucítím odpor a pak jen slyším párající se látku a ucítím ostrou bolest v noze. 

Vnímám teplo, které se mi rozlévá přes nohu směrem k břichu, stále jsem hlavou napřed ze srázu. A už nic. Tma, chladno, ticho.