Rozcestí mezi švestkami

7. kapitola Léto 1997

Miriam Lehovská

Slunce je vysoko na nebi bez jediného mráčku. Blíží se konec školního roku a kluci jsou ještě ve škole. 

Můj nejmladší, třetí syn, Viktor si na zahradě hraje s nalezeným kotětem. Tak dlouho prosil a brečel až jsem mu dovolila si tulivé zvířátko nechat. Teď jsem za to ráda. Konečně mám čas na sebe a nemusím kolem malého, který je zvědavý jako opice, pořád skákat. 

Vytáhnu si svůj kosmetický kufřík a zkouším nové oční stíny. Jsem sice na rodičovské, ale v dnešní době každý podniká a tak jsem se rozhodla, že začnu i já. A co jiného bych mohla dělat, jako vyučená kosmetička, než líčit? 

Zákaznice přijdou ke mně a já je nalíčím na oslavy, na svatbu, na ples, na co jen si vzpomenou. Někdy jezdím za nimi. Kvůli tomu jsme pořídili druhé auto.

Tonda se plácnul přes kapsu a dovezl mi zbrusu nového červeného Golfa. Sice jsem musela oprášit své řidičské dovednosti, ale jsem z auta a z nového života tak nadšená jako už dlouho ne. Škoda jen, že Viktor nechce do školky, bylo by to jednodušší. Ale co, nemám si nač ztěžovat. 

Snad jen, že Tonda je furt jen v práci, sice má krásné peníze a mohli jsme si dovolit spoustu různých věcí a taky cestovat, ale na úkor toho jsem doma pořád sama. I když co se narodil Viki je Tonda doma častěji aspoň o víkendech. 

Je hrdý na svého nejmladšího, který nám vlastně trochu zachránil manželství. Nebýt jeho už bychom se odcizili, dítě nás zase hezky spojilo. Kdyby jen tušil, že si nejsem jistá zda je jeho otec, asi by to tak idylické nebylo.

Ale co? Vím, že taky Tonda podvádí mě. A jen kvůli těhotenství toho na čas nechal. Jsem vděčná za úplnou rodinu, teď se všichni rozvádějí, je to něco jako móda. Jenže já jsem stará škola, brali jsme se v kostele a měli bychom spolu vydržet až do smrti. 

Stíny se nanášejí jedna báseň, jejich výrazná fialová barva doslova rozzářila celé oko. Prohlížím se v zrcadle a sahám po černé maskaře. Ta mou práci doladí k dokonalosti. Nejsem ani v polovině, když mi ruka poklesne. Srdce se mi rozbuší a žaludek obrátí. Ten výkřik byl tak srdceryvný a ta rána. Bože, co to jen bylo za ránu? Dutá, hlasitá a pak to kvílení brzd. 

Roztřese se mi brada a současně i nohy. Nemůžu se zvednout, nemůžu jít, v hlavě mi hučí a před očima mám mžitky. Ten křik, to byl Viktor. Předkloním se a začnu zhluboka dýchat až po nějakém pátém nadechnutí se můžu postavit. 

Jdu vrávoravým krokem k hlavním dveřím. Ani nevím jak je otevírám a vycházím po úzkém betonovém chodníku k brance, která je dokořán. Kruci jak to, že je otevřená? Zamykala jsem ji přece a klíč. Ne to ne. Nechala jsem ho v zámku, jak jsem spěchala abych už vyzkoušela nové produkty. 

Projdu brankou, pár metrů ode mě stojí žlutá škodovka. Je na cestě nějak nakřivo, na silnici za ní jsou dlouhé černé čáry. Všechno se se mnou houpá a točí. Lidi okolo sebe vidím jako z řetízkáče, jejich hlasy se nesou jakoby z velké dálky. Jediné co rozpoznám je: „volal už někdo sanitku, není tu nějaký lékař?" 

Jdu dál, míjím auto, nahlédnu dovnitř a vidím mladého kluka. Sedí nehybně a zírá přes přední sklo dopředu, na čele má krev, která mu pomalu stéká okolo nosu přes rty a bradu a odkapává mu na klín. 

Už jsem před autem, na zemi klečí dva muži, sklonění se snaží vlézt pod auto. Vidím rozbité světlo a nárazník. A pak to uvidím, jedna malá hnědá bota s rozvázanou tkaničkou na které je několik desítek uzlů, které si tam Viktor dělá jen tak pro zábavu. 

Pokaždé když se učíme zavázat hezkou mašli. Vystrčí špičku jazyka a soustředěně omotává jednu tkaničku okolo druhé, tak ano, tak je to správně. A teď ještě udělat smyčku a utáhnout. Ale ne, nesmíš to pouštět. A je to, další uzlík, který nerozvážu. 

Zatočí se mi hlava a padám do černé tmy.  V tento den v půlce června, když nebyl na nebi ani mráček a všechno se zdálo být tak skvělé, se mi zhroutil život a nejen mně, celé naší rodině.

Viktor srážku nepřežil. Antonín se uzavřel do sebe a doma se prakticky vůbec nezdržoval. Naši starší synové Tony a Robert se se ztrátou vypořádávali po svém. 

Tony se chytil špatné party a začal brát drogy. Naštěstí ho hned po pár měsících chytili a zavřeli do pasťáku a od té doby je to zase můj zlatý a hodný Tony. 

Robert se vrhl na učení, přestal chodit ven a jen sedí a učí se, nebo hraje na počítači. Vzali ho na prestižní gymnázium a sní o budoucnosti právníka. 

Já pozastavila své podnikání a nastoupila do salonu ve městě. Hodně práce a málo času přemýšlet. To je to co jsem potřebovala. 

Po pár měsících takového života přišel čas na další radikální změnu. Podala jsem žádost o rozvod. Antonín souhlasil a rozvodové řízení proběhlo v klidu a tichosti. V mém životě tak nezůstal kámen na kameni. 

Dítě mrtvé, další dvě v problémech dospívání, manžel pryč a milenec taky. Zůstala jsem sama s malou protivně otravnou kočkou, která za všechno může. Jen kvůli ní se Viktor vrhnul přes cestu bez rozhlédnutí, to kvůli ní je teď můj syn pryč. 

Nenávidím kočky, nesnáším ty malé chlupaté, ukňourané zvířata. Od teď už navždy.