Rozcestí mezi švestkami

10. kapitola Podzim

Proberu se s úděsnou bolestí hlavy. Bolí mě jen otevřít oči, jak přicházím k sobě cítím také bolest nohy. Vzpomenu si co se stalo. To auto mířilo přímo na mě a já skočila po hlavě do příkopu. Taková blbost! Někdo mě tam musel najít a zavolat sanitku. Znovu pootevřu oči. 

„Jé Niko, no konečně." Ozve se někde vlevo ode mě. „Musím zavolat sestru." Rozpoznám Jakubův hlas. Co ten tady dělá? Čekala bych spíše mámu. Otočím hlavou a rozhlídnu se po pokoji, ale nikdo tu není. Jen před dveřmi pokoje stojí nějaký chlap zády ke mně. Nejspíš hlídka. Že by se báli o mou bezpečnost?

Sestra prvně prohlíží monitor a až pak se podívá na mě. 

„Vypadá to dobře, jen ještě aby vám zabraly ty antibiotika, už bychom vám rádi srazili teplotu. Doktor se na vás přijde podívat odpoledne. Zatím odpočívejte." 

Mrkne na mě a významně se podívá na Jakuba. Kuba si sedne zpátky na židli ze které před pár minutami vstal.

„Niko, co si pamatuješ z toho večera?" 

Všimnu si, že si zapnul na mobilu nahrávání. Hm, takže normální výslech. Protočím očima. 

„Nic moc si nepamatuju." Musím si několikrát odkašlat aby mě vůbec bylo slyšet. „Jak dlouho tu jsem?" 

Kuba se poškrábe na bradě, „no už čtvrtý den. Ta rána na noze nevypadá vůbec hezky a mají problém s tvými alergiemi na léky. Ale víc ti řekne doktor." Povzbudivě se usměje. 

Vzdychnu. „Šla jsem od mámy vyzvednout Rockyho." Odmlčím se. Jsem tu čtvrtý den, kde je můj pejsek? Upřu pohled na Jakuba.

Pochopí to rychle. „Psa má tvoje mamka, proto tu taky není. Stará se ti o něj." 

Oddychnu si, super. „V tom lesním úseku, kde furt nejsou chodníky se proti mně vyřítilo auto. Ale nevím vůbec nic bližšího. Prostě jsem měla pocit, že mě chce přejet. Místo aby zpomalil, pořád zrychloval. Mávala jsem na něj jak zběsilá a pak mi nezbylo nic jiného než uskočit z cesty. Zbytek víš. Kdo mě vlastně našel?" 

Dojde mi, že nad tím, že tam budu ležet dlouho bez pomoci jsem přemýšlela hned jak jsem se dolů vrhla. 

„Měla jsi fakt velké štěstí, zřejmě jen pár minut po tvém skoku tam běžel chlápek se psem a ten se mohl zbláznit, když ucítil tvůj pach z příkopu. Otravoval svého pána tak dlouho, dokud se on nevrátil a neposvítil dolů. Pak už volal sanitku. Ošetřovatelka tvého Rockyho se po tobě začala shánět hodinu po tom, co sis měla vyzvednout pejska a tak jsme tě našli v nemocnici." 

Pane jo, tak tomu se vážně říká štěstí. Horší je, že s vyšetřováním vůbec nepomůžu. 

„Blbý je, že já ani nevím, jestli to byl osobák, nebo dodávka a ani barvu nevím. Kamery tam předpokládám taky nejsou. Ale Kubo taky je možné, že ten člověk se jen nevěnoval řízení. Třeba mu vzadu sedělo dítě a on se na něho otočil a jak se snažil dostat blíž k němu, sešlápl víc plynu, vůbec mě nemusel vidět a všechno to jen byla souhra náhod." 

Kuba vrtí hlavou, „že to byla jen náhoda si nemyslí ani šéf. Máš před dveřmi Matěje, bude tě hlídat." 

Vykulím na kolegu oči. Tak fakt, mám osobní hlídku. Skvělé. 

„A jak jsi pokročil s případem?" 

Jakub nahodí kyselý obličej. „Hádej? Všechno je to na hovno. Všichni mají motiv. Nikdo nemá pořádné alibi a všichni mi lžou." 

„Kdo všechno je podezřelý?" Přeptám se.

Kuba se zasměje. „Teď ti to vlastně už můžu říct, v nemocnici si poležíš nejmíň další tři týdny." věnuje mi vítězoslavný škleb, „Miriam, Tony, Robert, tvoje máma, tvůj otec, Petr, Dominik no a chviličku i ty." Znovu se usměje. 

„Pfff já? Jak jsi na to přišel?" Nevěřím vlastním uším. Jedna vražda a tolik podezřelých. „A to jsi mluvil taky s mým tátou?" 

„Jo, vlastně je to zatím docela můj favorit. Vypadá to, že na konci devadesátek se na tvého otce Antonín s někým domluvil a tvůj táta šel sedět za tu zpronevěru." 

„Tohle ti řekl můj otec, že jo? Tomu nemůžeš věřit. Je to lhář, násilník a notorik." Oponuju.

Kuba se zašklebí. „Jo holka, to možná dřív. Teď je to slušný chlápek, živnostník a vede se mu dobře. Dokonce má novou rodinu." 

Střelí po mně rychlým pohledem. Zřejmě mu došlo, že tohle nevím. A opravdu to, že má novou rodinu je dost šokující, zvlášť, když se mi ani neozval. Zmetek jeden. 

„Mně máma říkala něco jiného. Prý otec vybral účty firmy, kterou měl s dalšími dvěma chlápky a snažil se zmizet." 

Kuba zavrtí hlavou, „nemyslím, že to tak bylo, spíše ti máma řekla to, co si sama myslela." 

Jakub se postaví a přejde k oknu ze kterého se zahledí někam do dálky. 

„Rozhodně teď můžu vyškrtnout tvou mámu, protože ta tě nemohla přejet a tebe taky s jistotou můžu dát mimo podezření. Jedině, že bys byla takový blázen a do příkopu jen tak skočila." Rychle se na mě otočí. 

Myslím, že můj výraz mluví za vše. Jak si do háje někdo může myslet takovou kravinu? 

„Já si myslím, že můžeš vyškrtnout taky Roberta. Proč by mě měl chtít přejet?" ¨

Kuba vehementně zavrtí hlavou, „kdepak Niko, právě tím postoupil o příčku výš. Jsi pro něj nebezpečná, znáš ho a pokud by svého otce fakt zabil, přišla bys na to určitě ty."

Odfrknu si, „jaké má teda alibi?"

„Nic moc právě. Na hovno je, že nevíme přesný den, kdy Antonín zmizel. A tím se to celé komplikuje. Robert byl jeden den s tou svou novou a druhý den byl v práci až do večera, ale nikdo si ho nepamatuje a kamerové záznamy jsou už smazané. Takže tak." Pokrčí rameny.

„Jenže podobně debilní alibi mají i všichni ostatní. Jeden byl ve škole, druhý byl sám někde na chatě u kámoše, třetí byl doma s manželkou, čtvrtý taky jen doma nebo na stavbě, no a Miriam byla jen doma a sama, kromě jednoho večera, kdy u ní byl Robert." 

Zamyslím se. Jasně, nic moc zajímavého. Běžný život, nikdo nemyslí na to, že by musel dokládat nějaké alibi. Spíše by mě zarazilo, kdyby někdo z nich měl dokonale vymyšlený důkaz neviny. To by pak bylo podezřelé, ale taky tohle se může normálně stát. Stačí se někde ubytovat nebo odjet. 

„Jenže Kubo podle mě furt nemáš pořádný motiv." Hlesnu. 

Kuba třískne rukou do parapetu. „To vím i bez tebe. Jenže kromě peněz a osobní pomsty mě nic víc nenapadá." 

Pokrčím rameny. „Musíš se ptát na ty správné otázky abys z nich všech dostal správné odpovědi a našel nějaké vodítko." 

Kuba protočí oči. „Myslím, že tě dneska už nechám odpočívat. Ahoj šéfová." Rozloučí se se mnou a zabouchne za sebou dveře. 

Cítím, že jsem strašně unavená a stačí jen zavřít oči a usnu tvrdým bezesným spánkem.