Rozcestí mezi švestkami

11. kapitola devadesátky

Karel Vít

Ve škole mi to nikdy dvakrát nešlo, byl jsem rád, že jsem nakonec dodělal nástavbu a mohl se chlubit maturitním vysvědčením. Stejně jsem pak nastoupil jako obyčejný zedník do státního podniku. 

Ale docela mi to šlo. Byl jsem oblíbený a taky mě chlapi respektovali. Brzo už jsem měl pod sebou partičku zedníků a byl jsem jejich předák. S tím se mi taky zvedl plat a mohl jsem o něčem na stavbě rozhodovat. To bylo super.

Nikdy jsem nebyl žádný velký krasavec, ale na zájem holek jsem si neztěžoval. A svou budoucí ženu jsem si doslova vyhlídl. Chodila do učení okolo naší stavby. Každý den na minutu přesně přicházela a na minutu přesně odpoledne zase odcházela. Mohl jsem na ní oči nechat. Dlouhovlasá blondýna, dlouhé štíhlé nohy, útlý pas a hlavně zvonivý smích, který se za ní nesl. 

Chlapi si ze mě začali dělat srandu až jsem se rozhodl jednat. Byl jsem sotva jednadvacetiletý hejsek a jí mohlo být tak šestnáct, ale měl jsem výhodu oproti jejím vrstevníkům. Vydělával jsem a měl jsem dobré postavení. Jednoho dne v pátek odpoledne jsem koupil bonboniéru a natrhal kopretiny, vlčí máky a počkal si na ní před jejich šicí dílnou. 

Sice zprvu dělala fóry jak se na slušnou holku sluší, ale doprovodit domů se nechala. No a tak začala naše velká láska. Sotva měla osmnáct, když jsme se brali. Malá svatba, ale velká radost a láska. A taky už lehce zakulacené bříško mojí ženušky. Tyhle léta byla nejkrásnější. Od mého zaměstnavatele jsme dostali malý byt a Káťu vzali do firmy, kde se šily košile. Super na rozjezd. Byli jsme spokojení a šťastní.

Ještě než se narodila Veronika jsem s pár chlapy z práce začal stavět na okraji města dům. Do roka od prvního kopnutí do země jsme bydleli. Obrovský dvoupatrový barák, který jsme si postavili přesně podle našich snů. Všechno bylo dokonalé. Malá byla rozkošná a moje manželka perfektní matka i hospodyně. Život v ráji.

Vždycky jsem se rád bavil a taky rád vypil, v hospodě jsem býval každý den po práci. Mělo to velkou výhodu, zklidnil jsem se, uvolnil, naladil a taky získával cenné kontakty. Domů jsem chodil v náladě a natěšený na své holky. Nějakou dobu to takhle hezky klapalo. 

Pak přišel převrat. Státní podnik zanikl a já se v hospodě rozhodl s dalšíma dvěma chlápky jít do vlastního byznysu. Jenže to mělo malý háček. Oni dva měli prostředky, jenže já ne. Nebyl jsem spořivý typ a momentálně jsem jediný vydělávající byl já. Káťu jsem nechal s malou doma. 

Znal jsem se s každým ve městě, ale kontakty na bankovní hráče jsem neměl. Nezbylo než do nějaké zajít. Štěstí se na mě usmálo hned v první. Bankovní úředník Antonín mi sice z banky peníze nedal, ale na osobní schůzce jsme se docela skamarádili a peníze mi půjčil. A když zjistil, že bydlíme ve stejné ulici, ani nechtěl žádný úrok. Mému podnikání tak už nic nebránilo. 

Tonda a taky jeho Miriam se stali našimi rodinnými přáteli. Jejich dům byl jako klícka, jejich dva synové perfektně vychovaní a naše ženušky si taky padly do oka. Idylka pokračovala. Skoro každý den jsme u nich popíjeli, plánovali, experimentovali s drogami. Byla to báječná doba objevů a svobody. 

Do dvou let se trhl z práce taky Antonín. Pomáhal jsem mu na oplátku v jeho byznysu. Občas měl nějaké blbečky, kteří mu nespláceli a já měl partičku chlápků, kteří mu domluvili. Klapalo to, všichni byli spokojení. 

Až to jednoho dne na nějakého alkoholika nezabralo a kluci mu naložili víc než on zvládl. Do smrti nezapomenu na ten jeho mrtvolný pohled. Chlápci utekli a já to musel řešit, znovu mi pomohl Antonín. Dokonale klidný a logicky uvažující vymyslel plán jak tuto „nehodu" ututlat. 

Udělal jsem všechno jak mi řekl a pak jsme z toho jeho smradlavého baráku vypadli. Několik týdnů jsem při každém zazvonění čekal, že pro mě jdou poldové. Ale nic se nestalo. Osamělý, postarší alkoholik nikomu nechyběl a když ho konečně našli, uzavřeli to jako nešťastnou nehodu, pád ze schodů v opilosti. Oddechl jsem si a jelo se dál. 

Od Antonína kluci dostali štědrou odměnu hlavně za to, aby drželi jazyk za zuby. Čím dál častěji jsem byl ve srabu. Dělníci z východu přicházeli a rychle zase odcházeli, byl jsem pod neustálým tlakem. Navíc mí společníci chtěli stavět jen velké stavby, haly pro firmy, výrobny a kdoví co všechno. Jenže doba byla divoká. My nakoupili materiál a chtěli začít stavět, ale na místě byla páska se zákazem vstupu. Firma zkrachovala. 

Tohle nebyl ojedinělý případ, tohle se stávalo dost často a naše firma začala mít finanční potíže. Pořád jsem společníkům opakoval, že bychom se měli zaměřit na výstavbu rodinných domů, je to jistota. Ale neposlouchali. Vzali si další úvěr, nabrali další dělníky a mělo se začít stavět velké sídlo. Mnohopatrové skleněné monstrum. 

Domů jsem se v té době vracel čím dál víc opilý a nasraný. Kateřina mi to rozhodně neulehčovala. Podpory jsem se u ní nedočkal, spíš naopak. Vpálila mi, že Veronika je už dost velká a hodně času tráví ve školce a  stejně taky už půjde příští rok do školy a ona se vrací do práce. Jen tak mi to oznámila, bylo to jako by mě bodla do břicha. Neudržel jsem se.

Napřáhl se a praštil ji. „Ty huso jedna, ty si myslíš, že ti dovolím jít do práce? Aby se lidi posmívali, že neuživím vlastní ženu? Zapomeň!" Řval jsem na ni a pak mě nenapadlo nic lepšího než jít zpátky do hospody. Tímhle to celé začalo. Psal se rok 95 a já měl té svobody a demokracie plné zuby. 

Ani poslední velká zakázka nedopadla. Moje firma se řítila do propadliště dějin. Chlastal jsem téměř nonstop, taky jsem si občas něčeho šňupl nebo něco polkl. Jediným pevným bodem v mém životě byl Antonín. 

Čím dál více jsem bral kšefty od něj. Bylo to slušné přilepšení a já měl aspoň možnost se vybít na někom jiném než na vlastní ženě. 

A když už jsem si myslel, že to horší být nemůže, zemřel Viktorek. Antonín se odstěhoval a já zůstal na všechno sám.