Rozcestí mezi švestkami

3. kapitola Podzim

Konečně dojíždí doktor Renner. Mám zmrzlé prsty a to nejen ty na rukou a trnu hrůzou jestli Rockymu není v autě taky zima. Musím to nějak urychlit, rozdat úkoly a vypadnout odtud. 

„Á Veroniko, tebe bych tu dnes nečekal." Vřele mě vítá náš soudní lékař. Usmívám se na něj jen tolik nakolik mi dovolí ztuhlé tváře a čelisti. 

Doktor se rozhlédne po osazenstvu a pokývá jim místo pozdravu. Vyloví ze svého SUV lékařskou brašnu a pomalu sestupuje k mrtvému. My ostatní zůstáváme nahoře. Lékař jako první rozbalí svou brašnu a vytáhne rukavice, které si zkušeným pohybem nasadí. 

„Může sem fotograf." Houkne směrem k naší skupince. Kolega začne scházet za Rennerem. Lékař si počká až je fotograf u něj a až pak začne sundávat plastový obal z obličeje mrtvého. Přes policistu na mužovu tvář hned nevidím, ale jakmile se kolega přesune kousek stranou a já zahlédnu tvář naší oběti, ztuhnu. 

Znovu prohlédnu celé tělo, oblečení, obuv, ruce. To není možné, tenhle muž přece nemůže být Antonín. Dívám se na jeho fialovou tvář, která má jasné stopy po bití a následném škrcení. Jenže tohle není možné. 

Antonín byl majitelem nebankovní společnosti. Muž, který chodil vždy perfektně upravený, jeho oblečení a obuv byly velmi drahé. Naše mrtvola má na sobě pracovní boty a vaťák proboha! Kde by k tomu Lehovský přišel? Proč by na sebe něco takového oblíkal? 

„Tak Veroniko, dle prvotního ohledání je to muž okolo pětapadesáti až pětašedesáti roky. Dle stavu jeho chrupu a rukou bych tipoval, že se o sebe dobře staral. Doklady ani peněženku u sebe nemá. Rozhodně tady leží více než týden dle stavu těla, ale tohle upřesním až jej dostanu na stůl. Však víš. Můžeš se pustit do práce, tento muž byl uškrcen a ještě před tím brutálně zbitý. Hodně štěstí při pátrání." 

Renner zavře obřadně svou brašnu, použité rukavice vloží do igelitového sáčku a strčí do boční kapsy a už pomalu šplhá za námi nahoru. 

„Děkuji doktore. Moc jste nás nepotěšil. Týden je dlouhá doba. Ten kdo mu to udělal, už může být bůhví kde." Renner jen pokrčí rameny. Je mi to jasné, tohle jde mimo něj, on svou práci prozatím odvedl. 

„Viděl bych to na odebrání otisků abychom ho mohli ztotožnit. No a já hned nechám kluky, aby to tu prošli. Třeba něco najdou. Před dvanácti dny byly povodně, třeba nám tu náš neznámý doplaval kdoví odkud." Jakub hned bere do ruky mobil a chce si zapsat co komu rozdá za úkoly.

Zadržím ho. 

„Kubo počkej." Jakub se ke mně  otočí a pohlédne mi do očí. 

„Já ho znám." Hlesnu.

„Cože?" Jakub třeští oči.

„Jako vím kdo to je, ale moc ho neznám. Je to otec mého bývalého. Jmenuje se Antonín Lehovský." Řeknu a Kuba si to hned do mobilu zapíše. 

„Žádný vztah k němu nemáš?" Podezíravě na mě hledí.

Vrtím hlavou. „Ne, oni se s Robertem nestýkali už spoustu let." 

Jakub vypadá, že váhá. Jasně, nemám mu to za zlé. I já bych postupovala stejně. Nikdy není dobré, když případ řeší někdo blízký oběti. 

„Dobře, já si to nechám pro sebe. Je to nějak známá osoba?" Zeptá se ještě. 

Znovu zavrtím hlavou. „Co vím tak mediálně určitě nikde nevystupoval. Vlastní jednu nebankovní společnost, byl dost za vodou. Proto si dost střežil soukromí, aspoň co vím." 

Jakub pokývá hlavou a vzdálí se ode mě. Využiju toho a hned se hlasitě se všemi loučím.

„Poručík Boček vám rozdá úkoly, my se uvidíme zítra. Ahoj všem." Rozejdu se směrem ke svému autu.

Jenže nejsem ani v půlce a dobíhá mě Kuba. „Veroniko počkej." Chytí mě za rameno.

Zůstanu tedy stát a podívám se na něj. Vypadá rozpačitě a neví jak začít. Přesto mu nehodlám pomáhat a mlčím.

„Promiň, ale já si pořád nejsem jistý, jestli bych to neměl nahlásit výš a nechat tě  z případu odvolat." Nakloní lehce hlavu a podívá se na mě se soucitem. 

Odfrknu si. No jasně to by se mu líbilo, nemít mě nad sebou a moct si případ vést podle svého. „Kubo, já to chápu, ale ujišťuji tě, že opravdu s Lehovským nemám a ani jsem nikdy neměla žádný vztah. Byl to jen soused a přítel mých rodičů. A to ještě hodně dávný přítel." 

Jakub si vzdychne. „Dobře šéfová, jdu dělat svou práci, uvidíme se zítra." Mávne na mě a odchází. 

Konečně odemykám auto, když je Kuba znovu za mnou. „Ale to mi ještě vysvětli." Začne, ale nedokončí když uvidí Rockyho, který mě vesele vítá jako by mě neviděl celý den. 

„Co chceš vysvětlit?" Otočím se na kolegu s psíkem v náručí. Kuba se rozesměje. 

„No už nic, chtěl jsem vědět jak to, že jsi tady byla a proč? Ale už je mi to jasný.  Místo chlapa sis pořídila psa, jo?" Začne Rockyho drbat mezi ušima. Pokrčím rameny. 

„No co, je věrný, do ničeho mi nekecá a nečeká ode mě teplou večeři a ještě mi zahřeje postel. Naprosto ideální chlap." Ušklíbnu se. Kuba protočí oči a otočí se k odchodu. 

„Tak zítra," houkne a já ho vyprovázím pohledem až se mi ztratí na rozcestí, které je lemováno švestkami. Sem tam ještě nějaká leží na zemi, ale listy na větvích začínají už nabírat hnědou barvu. Podzim ve své plné kráse. Sychravo, mlhavo, deštivo, nevlídno. Otřesu se, všechno tohle nesnáším. Brr, podzim nemám ráda.

Ještě v autě přemýšlím co tohle má znamenat? Antonín v pracovním oblečení, v příkopu u pole x kilometrů od domova. Více než týden někde takhle leží a jeho synové nic neohlásí. Divné. Zvláštní. Něco tady smrdí. 

Aniž  si to uvědomím naberu směr k Antonínovu novému domovu. Chci mluvit s Petrem. Jenže jsem taková husa! Jak bych asi tak mohla mluvit s Petrem aniž by se to dozvěděl Jakub? Sedím před jejich domem a přemýšlím. 

Hezky udržovaný bungalov usazený uprostřed zahrady. Jedna garáž a dvě kryté stání venku. Vzrostlé stromy okolo plotu a cesta k domu lemována travinami. Hezky si žili. Peníze jim nechyběly. Ale ani peníze vám nezaručí šťastný život. Přijít v krátké době o oba rodiče musí být hrozné. Nastartuji, naposledy se mrknu k domu ze kterého nyní vyšel Petr. 

Vyřadím rychlost a zůstávám stát. Brána se začne pomalu otevírat a ven vyjede černé nízké BMW. Hmm hodně drahé fáro. Není nad čím přemýšlet, zařadím a vydám se za ním. Jedeme do města. Vjíždíme do centra a Petr si to namíří do obchodního domu do suterénních garáží. Vjedu za ním, ale držím si odstup. Zaparkuji o několik míst od něj a čekám v autě. 

Už si říkám, že přijel určitě vyzvednout svou holku, která se bavila nakupováním, ale překvapí mě mladý kluk asi v Petrově věku. Je oblečený do pohodlných širších béžových kapsáčů a okrového svetru, přes rameno má menší kožený batoh v hnědé barvě. Docela stylový kluk. Narychlo se obejmou a společně zmizí ve výtahu. Asi kámoš a šli na oběd nebo do kina. 

Znovu nastartuju a vydám se domů. Oběd bych si totiž dala taky a Rocky jakbysmet. Budu si muset promluvit s mámou, s Tondou strávila skoro dva týdny na dovolené. Ach jo, že já ji více neposlouchala, když mi o něm každý den u snídaně vykládala. V té době mi to bylo fuk, naprosto nedůležité informace. Jenže teď, co bych za ně jen dala! 

Navíc to budu muset nějak zahrát na Kubu, aby si nemyslel, že jsem do toho všeho nějak zapojená. Tuhle vraždu mi byl čert dlužen.