Tři lásky, jedno srdce (HP FF)

4. kapitola - věštění z čísel 2/2

Emily

Kéž by zvonění přišlo o čtvrt hodiny dřív. No, to se asi nestane, takže bych měla přemýšlet, jak zabiju zbývající čas. Jinak asi usnu nudou, protože věštění je jeden z nejnudnějších předmětů, hned po dějinách.

Pak jsem si vzpomněla na Siriusovy oči. Má je jako zamračenou oblohu, bouři a zpěněnou vodu dohromady. Prostě, jsou fakt hezký. A pak jeho vlasy. Má je rozházené po celé hlavě a tak zajímavě hnědo-černé. Jeho pohyby mají nějakou eleganci a celá jeho identita je zahalená do tajemství skrytého za přetvářkou. Zajímalo by mě, jaký je Black doopravdy. Ale to se asi nedozvím. Ne, že bych nechtěla, ale určitě je to omyl. Proč by taky Blacka zajímal někdo jako já. Tohle je jednoduše sen, nic jiného to být nemůže.

Já nejsem ten typ holek, které každého balí na potkání. Ostatně, nikdo o mě neví úplně všechno, ani Lily ne. A rodiče můžou být rádi, že ví alespoň polovinu. Když se naštvu (a umím to velice snadno), tak jsem něco jako neovladatelná. Zklidnit mě může jen prázdná místnost s Mirandou, mojí kočkou.

Když mi bylo asi deset, tak jsem se příšerně naštvala na mojí tetu, když mi roztrhala šaty a vyhodila je do koše, protože jsou prý moc křiklavé. Pravda, byly sice jako růžový zvýrazňovač, ale i tak to byly moje nejoblíbenější šaty. No a teta mi udělala několik ran na zádech, po kterých tam mám ještě jizvy. A asi je tam budu mít ještě dlouho, nejspíš do konce života. A potom mě ještě rodiče na týden zavřeli do sklepa, jako trest za to, že jsem se hádala se svojí tetou.
Tehdy jsem se začala stranit velkých shromáždění a vůbec lidí obecně. Potom se že mě pomalu stal introvert a nejspíš kvůli tomu byla Lily moje jediná kamarádka. I přes to, že jsem se opravdu snažila jsem se takhle neovládla ještě několikrát, k mojí smůle u toho téměř ve všech případech byli rodiče.

Neměla jsem je moc ráda. Matku kvůli jejím předsudkům vůči mudlům a touze po kráse a čistokrevnosti (samozřejmě čistokrevná byla a podle jejího názoru to byla jakási výsada nebo vědomí, že je lepší než ostatní). A otec, ten zas byl ochoten odepřít si cokoliv, co by bránilo jeho ambicím. Samozřejmě, na mé bratry, kteří měli mozek po otci, nikdy ani nestáhli. Všechno jsem odnesla já a nejspíš to byl i důvod, proč jsem nejradši byla u dědečka s babičkou. Pomáhala jsem jim pečovat o kouzelné tvory a vždycky jsem za to dostala sušenku. Vždycky. Pokaždé jsem babičku prosila o další a pokaždé bez úspěchu. Když jsme se přestěhovali kvůli otcově práci, byla jsem opravdu nešťastná, protože šťastná jsem byla jedině u dědečka . Samozřejmě, v Bradavicích jsem byla šťastná taky, ale u něj jsem byla doma. A radši ani nebudu myslet na to co mi udělali, když jsem se loni pokusila je navštívit. A to jsem jim jen chtěla dát dárek  k Vánocům.

Cítila jsem, jak mi po tváři teče ticha slza. Nenápadně jsem si jí utřela a doufala, že si toho nikdo nevšiml, protože ti nikdo nesmí vidět. Nikdo. Ani Sirius. Nechci aby si mysleli, že jsem ufňukaná. Ještě by mě přirovnávali k Uršule a to už bych opravdu nepřežila.

Sirius

Byla tak roztomilá, když přemýšlela. Pravděpodobně to nijak nesouviselo s výukou, protože takovou zamyšlenost věštění z čísel vyvolat nemohlo. Chvíli jsem jí pozoroval a pak jsem si vzpomněl, že se mi o ní vlastně zdálo. Nejdřív jsem se líbal s nějakou brunetku. Potom se tam objevila Scamanderová a řekla mi "Siriusi, tohle ne," a zmizela. No, a pak jsem se probudil, a hned jsem ten sen zapomněl, protože přijít včas na obranu bylo důležitější.

Najednou jsem zaslechl, že zvoní. To ta hodina uběhla tak rychle?