Tři lásky, jedno srdce (HP FF)

7. kapitola - nechtěná návštěva

Došla jsem do pátého patra a před sochou Borise Bezradného jsem zrušila zastírací kouzlo (jsem v nich opravdu dobrá). Ledabyle jsem se opřela o dveře z tmavého leštěného dřeva, zamumlala heslo Borůvkové muffiny a vstoupila.

Automaticky jsem otevřela moje oblíbené kohoutky a mezitím co se bazén napouštěl, jsem si vzala jeden ze sněhově bílých ručníků a spolu s pyžamem a hůlkou jsem ho odložila na židli. To už byl bazén naplněný a tak jsem zavřela kohoutky a se zavřenýma očima skočila šipku do horké koupele.

Když už jsem nemohla vystačit s dechem, tak jsem vyplavala na hladinu a chvíli jen tak relaxovala. Pak jsem se zase potopila a byla pod vodou co nejdéle to šlo. Pak jsem ucítila takový ten proud vody, jako kdyby něco proplavalo kolem mě. Rychle jsem se vynořila a podívala se do obličeje stejně zmateného, jako byl ten můj. Jasně, já zase zapomněla na zástrčku. No, tohle máš za svojí nepozornost. Podle jizvy jsem poznala, že je to Remus Lupin, můj kamarád z knihovny. "Co tady děláš?" vyhrkli jsme najednou a v zápětí se začali smát jako pitomci.

"Tak se znovu setkáváme slečno Scamanderová. S jakým pojednáním chcete pomoct tentokrát?" cákla jsem na něj vodu a řekla: "To si vážně myslíš, že si do koupelny budu brát domácí úkoly? A co tu vlastně děláš tak pozdě? Vždyť je málem půlnoc," zahrnula jsem ho otázkami. "No, rozhodně jsem tě nepřišel doučovat. A také bych se mohl zeptat na to samé," usmál se na mě. "Nebyl bys tady, kdybych nezapomněla zavřít na zástrčku. A já jsem tady tak pozdě kvůli školnímu trestu. Teď to víš a můžeš mi říct, co tu děláš ty," tohle bylo fér. Odpověď za odpověď. "Nemohl jsem usnout," začal. "Tak proto jsi se šel vykoupat?" skočila jsem mu do řeči. "Tak nějak," dodal a usmál se na mě tak, jak to uměl jen on. "A ani nelituju, že jsi tu zástrčku zapomněla zavřít." "To věřím," takže už zase přetvářka. Vlastně ještě pořád.

"Víš jak o tobě Sirius básní? Je to k nevydržení. Prý se mu o tobě i zdálo. Potkal jsem ho na schodech," po tomhle jsem dostala chuť Blacka uškrtit. "Copak, tobě se to snad nezamlouvá? Znám spoustu dívek, které by byly v sedmém nebi, ale ty..." Nachal konec věty nedokončený. Na tohle jsem neznala odpověď. "Pozítří je úplněk," připomněla jsem mu s úmyslem odvést řeč na něco jiného. Vyšlo to. "Bohužel," přitakal a jeho úsměv najednou pohasl. Působil smutně a utrápeně, ale když jsem se mu podívala do očí, zahlédla jsem v nich střípek nadšení. Divné. "Takže je to pravda?" zalapala jsem po dechu: "Opravdu jsi vlkodlak?" "An- Jak ses to dozvěděla!?" zřejmě ho šokovalo, že to někdo zjistil. Najednou jsem si připadala hloupě. "Nijak, já, je to trochu nápadné, že chybíš každý měsíc a vždycky za úplňku," dořekla jsem a doufala, že se propadnu do pekla.

Najednou, ani nevím co to do mě vjelo, jsem přeplavala ty dva metry, co nás dělily a pevně jsem ho objala. Překvapeně zamrkal (nejsem ten typ lidí, co se každému vrhá okolo krku) a váhavě objetí opětoval. V tu chvíli mi bylo úplně jedno, že jsme nazí a jestli nás někdo uvidí. "Nespolylala jsi nějak moc bublinek? Nebo něčeho jiného?" místo odpovědi jsem ho pořádně praštila do ramene.

Teď. Určitě se nic nestane když mu to teď řeknu. "Remusi, já-"