Tři lásky, jedno srdce (HP FF)

5. kapitola - máš rád šeřík?

Emily

Konečně zvonění. Tak, jde se na oběd.
Prošla jsem Velkou síní a posadila se k Lily, která si nakládala na talíř hromadu bramborové kaše. Sedla jsem si a natáhla se pro opečené brambory.

"Co je s tebou?" Tahle nevinná věta mě doslova vyrvala z vlastních myšlenek. "Nic. Hmmm, myslím, že už půjdu na bylinkářství." "Jseš si jistá, že je ti dobře?" "Jasně Lily, je mi fajn." Zvedla jsem se od stolu. Sice jsem snědla ani ne celou bramboru, ale už při pohledu na jídlo jsem měla pocit, že se každou chvílí pozvracím. V hlavě mi dunělo to zatracený jméno. Sirius Black.

V polovině Vstupní síně se mi strašně zamotala hlava. Jediný, co si pamatuju bylo, že jsem se nějak dostala na záchody a zamkla se v nejbližší kabince. A pak jsem nejspíš omdlela.

Probudila jsem se ve zvláštní poloze. Napůl jsem seděla a napůl ležela, hlavu opřenou o záchodovou mísu. Chtěla jsem se zvednout, jenže se mi zatočil svět a já hodila šavli přímo do záchodu. Po chvíli jsem spláchla a vyšla z kabinky. Umyla jsem si ruce, vypláchla pusu a konečně zamířila na bylinkářství.

Ke skleníkům jsem došla asi pět minut před zvoněním, Sirius už tam byl. Opíral se o stěnu skleníku číslo tři, napůl ukrytý v šeříkovém keři. Lily v dohledu nebyla, ale očekávala jsem jí v hloučku u dveří. Její kázání jsem teď opravdu slyšet nepotřebovala, proto jsem zamířila za Siriusem. "Ahoj, jsi v pohodě?" "Jasně, že jsem," zavrčela jsem na něj. Proč se mnou každý jedná jako kdybych měla za chvíli omdlít. A kromě toho, Siriusovi to tak určitě budu vykládat.

Nevěděla jsem, co bych měla říkat a tak jsem radši mlčela a čekala. Bylo vidět, že je nervózní, nebo spíš nevěděl co by měl dělat. Na druhou stranu, já taky ne, ale očekávala jsem, že Black jakožto sukničkář si bude umět poradit s holkou jako já. Pak mě napadlo, že asi čeká až něco řeknu. "Máš rád šeřík?" Výborně, tak teď se můžeš jít rovnou zakopat, nadávala jsem si. Je to Sirius, toho tak určitě budou zajímat nějaké kytky. "Ano, ale víc se mi líbí ten bílý. Ty máš ráda šeřík?" řekl, očividně rád, že jsem začala konverzovat. "Jistě, jenže se mi víc líbí fialový," no, to nebylo nejhorší. Jediným problémem bylo, že jsme tímto ukončili naší konverzaci na téma šeřík. Vlastně, očekávala jsem to mnohem horší, nejspíš proto, že jsem si ještě  s žádným klukem takhle nepovídala, ale trochu trapné to přece jen bylo.

V tu chvíli zazvonilo a tak jsme se vydali ke dveřím. Vešli jsme do věčné mlhy, která, ze které vystupovaly nejasné obrysy květináčů a podivných rostlin (Sirius se musel sehnout a najednou jsem si uvědomila, že je vlastně o hlavu vyšší než já). "Takže dečka, budeme přesazovat mandragory. Kdo mi poví jaké vlastnosti má mandragora?" několik rukou se zvedlo. "Ano slečno Holcostová?" "Prosím paní profesorko, mandragora má schopnost oživit zkamenělé do původního stavu, ovšem její křik je smrtící pro každého, kdo ho uslyší," zazněl vysoký soprán z prostředka stolu. "Velmi správně, deset bodů pro havraspár. Takže si nasaďte klapky a pusťte se do toho. Dám vám znamení, až budete moct skončit."

Ve skleníku bylo dusno, které nepříjemně působilo na mojí už tak dost namáhanou hlavu. Musela jsem se chytit stolu, abych neupadla. Sirius si všiml, že jsem se začala kácet, rychle přiskočil a chytil mě do náruče. "Je ti dobře?" tón, jakým to řekl byl tak roztomilý. Chtěla jsem mu něco odseknout, jenže z mých úst vyšlo jen "Prosím ne na ošetřovnu," a pak jsem zase omdlela.

Vzbudila jsem se v cizí posteli. Nevěděla jsem kolik je hodin, ale venku už byla skoro tma, takže vyučování rozhodně skončilo. "Takže už jsi vzhůru?" Zvládla jsem jen přikývnout. Chvilku jsme mlčeli a já si snažila utřídit myšlenky, ale moc to nešlo. "Kde to jsem?" "V mojí posteli," zazněla odpověď.

Co tu sakra dělám? Až moc dobře jsem si uvědomovala fakt, že mám na sobě jen spodní prádlo. Sice to nebyl nijak zajímavý pohled, ale stejně mi to v dané situaci přišlo stoprocentně trapné. Napadlo mě, kolik asi dívek tu přede mnou leželo jen ve spodním prádle. Pravděpodobně ale žádná za těchto okolností.

"Ve tvojí -" "Posteli, jo. A co si jako myslíš, že teď děláš?" pokusila jsem se posadit, ale zatlačil mě zpátky. Jeho dotek byl tak jemný a hřejivý. Přála bych si, aby tam tu ruku nechal. Bohužel, nestalo se. "C-co se stalo? A co dělám tady?" vykoktala jsem ze sebe, protože Siriusovy ruce a teď i oči mi pěkně mátly mozek. "Moc otázek najednou princezno." Vážně mi řekl princezno? "Když jsi omdlela,tak mi Prýtová řekla ať tě odnesou na ošetřovnu, ale protože si mi řekla, že na ošetřovnu nechceš, tak mě nenapadlo nic jiného než tě odnést sem. No a od té doby tu spíš." "Ah, a ty tu jsi celou dobu se mnou? A proč jsem sakra skoro nahá!?" Druhou otázku už jsem skoro vykřikla. "Pokud nepočítáš to, že jsem si šel odskočit na záchod a na večeři jsem tu  v podstatě celou dobu. A ta druhá otázka, mno, myslel jsem že se ti bude takhle spát lépe."

Ušklíbla jsem se. Vidět Blacka v rozpacích, to se nevidí každý den. "Kolik je hodin?" tohle jsem nutně potřebovala vědět. "Čtvrt na osm," řekl rychle, jako by chtěl zamluvit předchozí odpověď. "To znamená, že musíš odejít, abych se mohla obléknout." "Proč?" "No, vzhledem k tomu, že se asi sotva budu převlékat před tebou." "A k čemu ti to bude dobré?" "Jako vážně? Za čtvrt hodiny máme školní trest ve sklepení a ty se mě ptáš proč?" tak tohle se povedlo. Odešel. Já jsem si oblékla hábit, ustala mu postel a seběhla do společenky.