Tři lásky, jedno srdce (HP FF)

21. kapitola - konečně pravda

Z pohledu třetí osoby vypadalo všechno úplně jinak. Tak například jsme se jen těsně minuli s Lily, která pospíchala na opačnou stranu a o vlásek unikli Protivovi.

Konečně jsme se dostali do Komnaty. Zatímco Lily se snažila nekoukat příliš na dvojici v posteli, já jsem se do nich naopak téměř vpíjela očima. Mě, že by se mi to nějak zvlášť líbilo nebo tak... prostě jsem potřebovala vědět, jak to skončí.

Povšimla jsem si, že vzpomínková Emily má zamlžené až skleněné oči. A že Remus si i přes všechen vypitý alkohol zachoval svojí jemnost a klid. Detaily, které Lily ani v nejmenším nezajímaly.

Zatímco se dvojice ze vzpomínky pomalu navzájem svlékala, já si uvědomila, stejně jako Lily, že vlastně nechci vidět, jak to skončí. Chápala jsem, že se Lily od nich odvrací, sama jsem toužila udělat totéž.

Najednou se všechno kromě Lily jakoby zamlžilo a ve mně se rozpoutala bitva pocitů, které někdo jiný prožíval mým prostřednictvím. Cítila jsem touhu, vzrušení, bolest a extrémní slast. Přes 'mlhu' k nám doléhal zrychlený dech dvou lidí a hlasité vzdechy.

"Myslím, že už to stačilo," řekla jsem a společně jsme vypadly z myslánky na Brumbálův koberec. "Tak co, spokojené?" zeptal se nás Brumbál. "Ano, děkujeme," odpověděla Nebelvírka zatímco já jsem kouzlem vyvolala vzpomínku z myslánky a vrátila si jí zpět do hlavy.

Zatáhla jsem jí do první nezamčnené učebny a zapečetila dveře kouzlem proti vyrušení. "Nemyslíš, že bych mohla být, no, těhotná..." zeptala jsem se jí. "Ne nemyslím. Ale slib mi, že už nikdy v životě nebudeš chlastat," domáhala se Lily. "Když ti na tom tak záleží," zabručela jsem a udělala gesto na znamení, že přísahám,"a teď už pojď ať se stihnu před tréninkem navečeřet."

Když jsme procházeli do jídelny, zahlédla jsem Blacka s Potterem, jak cosi kutí s dýňovou šťávou. Mlčky jsem se posadila a přičichla k tekutině. "Tak takhle to je, nápoj lásky," řekla jsem a předala džbán Lily. Proto mi to pondělí po narozeninách bylo tak blbě. Nápoje lásky mi totiž nedělají úplně dobře.

V rychlosti jsem do sebe naházela talíř hovězího nákypu s ledvinkami a doprovodila jsem Lily do knihovny. Pak jsem vyběhla do nebelvírské věže, kde jsem si oblékla famfrpálový dres a na rameno hodila koště.

O pár minut později už jsem šťastná sbíhala po školních pozemcích k famfrpálovému hřišti. Nemohla jsem se dočkat až znovu nasednu na koště a všechno mi bude ukradené, jenže...

"Tak ještě jednou, koukejte se snažit! Takhle nás Mrzimor převálcuje. Scamanderová, musíš do toho dát větší sílu a ty Blacku se tolik nerozháněj. Pottere, musíš si hlídat zlatonku, ne čumět kde co lítá! A vy," ukázal na střelce," nevíte snad co to je hejbnout zadkem!? Takhle proti Mrzimoru nemáme šanci."

"A co ty!? Za poslední půlhodinu jsi pustil už třináct gólů," zakřičela jsem na něj. Už mě to vážně sralo. Marshall umí jen kritizovat. "To nemyslíš vážně!? Mě nikdo urážet nebude a jestli ještě cekneš, dostaneš vyhazov z týmu," vyhrožoval. Hajz jeden.

Po další hodině mě už šíleně bolel zadek. Sedět dlouhodobě na koštěti není nic příjemného a obzvlášť když  vás nějaký pitomec neustále poučuje. Najednou jsem koutkem pravého oka zahlédla nějaký pohyb.

Pootočila jsem hlavou a uviděla Severuse, jak prochází nejvyšší řadou sedadel na tribuně. Potter vytáhl hůlku a dál už byla jen smršť kouzel.

"Mdloby na tebe!"

"Expelliarmus!"

"Sectumsempra!"

"Petrificus totalus!"

"Tak dost!" zařval na ně Marshall. Nemělo to absolutně žádný účinek.

Pomocí neverbálního Expelliarmus jsem nejprve získala Blackovu a pak i Potterovu hůlku. Oba se ke mě rozzuřeně vrhli. "Nemůžete mu dát pokoj!? Co vám udělal?" zeptala jsem se jich naštvaně a odešla do šatny, aniž jsem počkala na odpověď. "Jestli si se mnou Evansová dá rande, tak s tím možná přestaneme," vyřvával za mnou Potter.

"Ty si ve svém mozku vážně neuvědomuješ, že ona o tebe vůbec nestojí?" otočila jsem se na něj. "Jestli to nevíš, tak v téhle situaci jde o víc, než o nějaké blbé rande. Denně umírají lidé, zatímco ty si lámeš hlavu jen s tím, kdy jí konečně rupnou nervy a řekne ano."

"A ty, Blacku, jestli na mě ještě jednou šáhneš, tak přísahám, že nedám pokoj, dokud se nenaučím tu skalpovací kletbu a první, na kom jí otestuju, budeš ty.

A tohle na mě neplatí, takže se nemusíš chovat jako pitomec," dodala jsem, když se zase začal nakrucovat a předvádět své ego.

"Tak jaký byl trénink?" zeptala se mě Lily, když jsme konečně dodělaly všechny úkoly. "Hrůza," zhodnotila jsem to jednom slovem. "To zvládnete jen-"

"Máme toho nejhoršího brankáře a kapitána pod sluncem, jo," skočila jsem jí do řeči. To už jsme stály před Buclatou dámou. "Dormiens meretrix," řekla jsem heslo a Buclatá dáma nás pustila dovnitř.

"Nechápu, proč musíme mít tak divný hesla," postěžovala jsem si, zatímco jsme se prodíraly ke schodišti do ložnic, "ale pořád lepší než Mrzimor."

Ten večer jsem špatně spala. Zdála se mi jedna noční můra za druhou. A obzvlášť ta poslední mě vyděsila skoro k smrti.

Seděla jsem s prarodiči u stolu. V jídelně to vypadalo jako při božíhodovém obědě, jen s tím rozdílem, že za okny právě zapadalo slunce.

Najednou se plameny v krbu zbarvily do smaragdově zelené a vystoupili z nich rodiče s Kentem. "Mami? Tati?" zašeptala jsem, ale nikdo mě neslyšel. "Théseusi? Elisabeth? Jaké překvapení," řekl na uvítanou dědeček. Rodiče nepromluvili.

Kent si vyhrnul rukáv levé ruky. Na předloktí se mu černě zalesklo znamení zla. Všichni se krákavě zachechtali a vzduchem prolétly dva světelné paprsky.

Babička odlétla několik metrů stranou a udeřila se do hlavy o roh stolu. Dědečka srazil na zem záblesk zeleného světla.

Nejdřív jsem vyběhla k babicce. Třeba jí by ještě šlo nějak zachránit. Ležela na zemi a kolem hlavy se jí rozlévala louže krve. Ten pohled mi vehnal slzy do očí.

Potom jsem najednou stála ve dveřích a dívala jsem se, jak do mého vlastního těla narazila kletba. Naráz se mi všude po těle objevily hluboké šrámy, ze kterých na koberec prýštila rudá tekutina.

S výkřikem jsem se probudila. "Stalo se něco?" zeptala se Lily, kterou to probudilo. "Ne, jen zlý sen," zavrtěla jsem hlavou. Lily znovu usnula, ale já jsem pořád před očima viděla obraz svých mrtvých prarodičů a mé vlasti tělo, ze kterého zároveň s krví vyprchával život.

Zase v terénu a doufám, že si užíváte den. Tahle kapitola měla podle plánu vyjít už v sobotu, jenže nejdřív nebyla múza a potom zase čas.

Takže tady jí konečně máte a doufám, že jste spokojení. Za chyby se moc omlouvám a slibuju, že se budu snažit vydávat co nejčastěji, ale jak se znám, moc to nepůjde.

Moc děkuji všem, kteří dočetli až sem a i těm, kteří se o to alespoň pokusili. Pokud se vám příběh líbí, tak jsem moc ráda
                                            Vaše Emily