Tři lásky, jedno srdce (HP FF)

11. kapitola - chlupaté setkání bez chlupů

Remus

Od snídaně jsem nebyl schopný ničeho normálního. V těch nejvážnějších chvílích jsem vybuchoval smíchy, čímž jsem Jamesovi zkazil několik vtípků. Na hodinách jsem nebyl schopný racionálně uvažovat a hlavou mi plula spousta scénářů, co by se mohlo večer pokazit.

Vím, že tohle je špatně. Hodně špatně. Jsem vlkodlak. Tohle nejde. A ona to ví. A co hůř - je s tím v pohodě. Jiná by utekla ode mě co nejdál, ale ona ne. Proč ne? Je snad taky vlkodlak? Blbost, toho bych si všiml. A proč mi na tom tolik záleží? Na čem vlastně? Na ní? Na tom aby nezajistila že... co to plácám, ona to ví. A tím je to nejspíš ještě horší. A ke všemu zítra bude úplněk. Úplněk s vědomím, že je tu ještě někdo další, kdo ví, co se na bradavickém pozemku odehrává. Záleží mi na ní? Zamiloval jsem se snad? Jen to ne. Jaký je tedy nás vztah? Kamarádi? A co mi chtěla včera říct?

Měl jsem spoustu otázek a žádnou odpověď. Byla jako zrcadlo roztříštěné na milion kousků a já je po jednom zase slepoval dohromady. Co to zase meleš!? Koukej se sebrat! Nadával jsem sám sobě. A přijde vůbec Emily? Není to nějaký podraz? Remusi Lupine! Ještě jedna taková myšlenka a letíš hlavou do hajzlu, jasný!? Takže se laskavě začni chovat jako normální člověk.

Uspokojil jsem se alespoň tím, že u oběda jsem Dvanácteráka poprosil, jestli by mi večer nepůjčil neviditelný plášť.

"Na co?" zeptal se. "Ale, jen tak, to víš," vyhýbal jsem se přímé odpovědi. "Cože? Ty máš rande!?" ach, to je celý James. "Pst, ne tak nahlas nebo nás někdo uslyší," tlumil jsem ho. "Tak máš nebo ne?" nepřestal dorážet, ale teď už alespoň tišeji. "Eh, no ano," dopřál jsem mu odpověď. "A teď mi ho půjčíš?" zadoufal jsem v ano. "Hmm, uvidíme," protahoval to záměrně, čímž mě extrémně štval. "Ale no tak, proč ne, vždyť ti ho hned vrátím," snažil jsem se ho přemluvit k jednoznačnému rozhodnutí. "Tak dobře, ale jestli mi ho vrátíš byť jen o skrvnu špinavější a zničenější, tak si mě nepřej," dodal. "Díky," vydechl jsem a objal ho. "Klidni se Náměsíčníku , jinak si můžete rovnou dát francouzáka," ušklíbl se na nás Tichošlápek. "A i kdyby, tak co? Ty se přece muckáš s každou druhou," rýpnul si James.

Jak se blížila osmá, byl jsem čím dál nervóznější, ať jsem našemu duu (pozn. autorky: duo= Sirius a James) tvrdil cokoliv. Nejvíc mě hlodala myšlenka, že Emily nepřijde.

V půl osmé jsem se se zbytkem Pobertů rozloučil, vzal si plánek, přehodil přes sebe plášť a vyrazil ke skleníkům.

Emily

Zbytek dne jsem si pohrávala s myšlenkou, že na schůzku buď nepřijdu, nebo přijdu pozdě. Když jsem viděla, že Remus zmizel, *záhadné zmizení* tak jsem vyšla ze společenské místnosti a zastřela jsem se. Jako myška jsem došla do čtvrtého patra a vešla do tajné chodby za zrcadlem.

Vynořila jsem v šeříkovém keři, ve kterém jsem stála už podruhé za dva dny a čekala na 'Námesíčníka'. Mezitím jsem se rozmýšlela, zda si zastírací kouzlo zruším hned nebo až přijde. Nakonac jsem zvolila třetí možnost, která byla sice zlá, ale co už. Nechám ho tu chvíli čekat a až potom ze sebe zastírací kouzlo odstraním.

Když přišel, bylo pět minut před osmou. Vydržela jsem to čtvrt hodiny. Vím, asi si teď říkáte, že jsem hrozná mrcha a máte pravdu. Jsem. Byla jsem a vždycky budu.

Odestřela jsem se, vystoupila z keře a okamžitě mě zalilo měsíční světlo. Pěkně dramatický výstup, ušklíbla jsem se v duchu. "Ahoj," pozdravila jsem ho. Jen na mě čuměl, jak kdybych spadla z Marsu. "Copak, něco se ti nezdá na mém 'dramatickém výstupu'?" zeptala jsem se, rozhodnutá dohrát tuhle hru do konce. "Jak se to tak vezme. Na můj vkus je to až příliš dramatické. Kdyby tě viděl Sirius..." řekl a přitom moc dobře věděl, že vím přesně, proč nedokončil větu.

"Co by řekl," zvědavost ve mně zvítězila nad nenávistí. Nenávistí? Proč? Asi protože to je arogantní, namyšlený a blbý děvkař. Jak jinak . Sirius Black v celé své 'přitažlivé' kráse. "Nejspíš by tě sbalil a pak se s tebou vyspal," odpověděl lehce znechuceným tónem. "Nedala bych se," odvětila jsem. "Si jen myslíš. Každá mu nakonec skončila v posteli," ušklíbl se nad mým sebevědomím.

Chvíli jsme mlčeli, každý ve svých vlastních myšlenkách. Potom řekl: "Sluší ti to." "Huh, díky, tobě taky," nevěděla jsem co mu na to jinak říct. "Co kdybych se náhodou proměnil už teď, co bys dělala?" zeptal se. "Kdybych ti to řekla, nedovolil bys mi zítra večer vyjít ze společenky," sdělila jsem mu sladké tajemství.

Měla jsem v plánu zítra sledovat Poberty při úplňku a nehodlala jsem připustit, že by mi to někdo překazil. Proto jsem Remusovi neřekla pravdu. "Co jsi mi vlastně chtěla včera večer říct?" zeptal se přímo. Chtěl znát odpověď, ale já nemohla připustit, aby se to dozvěděly jiné uši než ty jeho. Kromě toho jsem si tím sama nebyla jistá. "Eh, to, o nic nešlo, jen jsem ti chtěla říct, že..." jsem srab. Vím, že to opravdu chce vědět, ale já nejsem schopná mu to říct. Nejsem schopná se mu ani podívat do očí. "Promiň, já... až budu připravená tak ti to povím. Revelio," zašeptala jsem. "Někdo tu byl," vydechl Remus. "Musíš zmizet, ale nejdřív..."

Remus

Byla tak v rozpacích. Pak najednou použila za mě úplně zbytečně Homonemum Revelio. "Někdo tu byl," vydechl jsem. Byl jsem si jistý, že tu jsme sami. "Musíš zmizet," řekla, ale popošla ke mně blíž. "Jaké je tvoje druhé jméno?" zašeptala mi do ucha až mě z toho zmrazilo. "John," odpověděl jsem popravdě a omylem se pohnul, takže se její rty dotkly mého ucha. Byl to úžasný pocit, její rty byly měkké a zároveň nepoddajné.

"Tak ahoj," řekla a zmizela mi v šeříku. "Ahoj," řekl jsem i já, přestože jsem si byl jistý, že mě už neslyší. Pak jsem si oblékl neviditelný plášť a odešel do hradu. Jednou jsem se podíval na plánek a všiml jsem si jmen Berta Jorkinsová a Albus Brumbál v jedné učebně ve třetím patře.

Nedalo mi to a vydal jsem se tam. Zaslechl jsem Bertu říkat: "Viděla jsem je, pane profesore, jak se líbají za skleníky." "Dobře, Berto, všichni tři dostanete odečteno deset bodů za porušení školního řádu a teď už jdi," řekl jí profesor Brumbál. Oba jsme se (ačkoliv Berta o mně nevěděla) vydali na kolej.