Art Camp /Larry/

Prase?

Tak jo. Nový příběh se bude teda jmenovat Promise. Doufám, že se vám bude líbit. ^w^ takový kousek z něj vám tady teď dám .. je to něco jako prolog :DD 

Šestiletý Louis nemá moc kamarádu. Má jenom jednoho a to Harryho. Harry je o rok starší. Jsou to nejlepší kamarádi i přes to, že se jim spolužáci ve škole smějí. Říkají, že se milují a nejsou normální, protože jsou oba kluci. Louise to hodně trápí. Když se zeptal maminky, co to znamená, že se dva milují, odpověděla, že je to tak, když se člověku z ničeho nic rozbuší srdce v přítomností dané osoby. Anebo, že na něj myslí hned jak se ráno probudí a večer těsně předtím než usne. A přesně takhle to má Lou u Harryho. Myslí na něj den i noc. Srdce má až někde v krku, jen když se na něj podívá. Když se ho dotkne, tělem se mu rozlije příjemně teplý pocit, jakoby mu místo krve v žílách koloval med. A nejednou přijde den. Den, kdy sedmiletý Harry oznámí svému kamarádovi, že se musí s rodinou odstěhovat. Pro oba je tahle situace těžká, ale Harry Louisovi slíbí, že až vyroste, koupí si velké auto a přijede zpět za Louisem. 

V Harryho životě časem ale nastane velká změna, díky které se změní. Zapomene na jakoukoli minulost a tím i na malého usměvavého Louise. Nebo ne? 

Určitě dejte vědět, jestli by se vám to líbilo... i když ani pořádně nevíte o čem to bude :DDD .. ale to e jedno.. Budu rády za nějakou reakci na to ^w^ jestli vás to třeba zaujalo... :D
____________________________________________________________________________________

Harry

"Louisi, laskavě pohni tím svým zadkem!" Zakřičím až mi slabě zapiští v uších. Po chvíli se konečně objeví ve vchodových dveřích. Na sobě má černé tílko a šedo-černé tepláky adidas. "Můžeš mi vysvětlit, cos tam tak dlouho dělal??" Zeptal jsem se s nadzdviženým obočím. Seběhne schody z předsíně a už stojí u mě venku. "Jen jsem se převlékl." Odpoví s úsměvem a rozhlédne se kolem. "Tak co tu máme opravovat?" Zeptá se a pohledem zase zabloudí ke mě. Pořádně ani nevím, co tu máme opravit. Ale při té večerní bouřce jsem si všiml, že u mě v pokoji zatéká přes okno. A pokud nechceme tuhle chatku vytopit, měli bychom to nějak zazdít. Aspoň nějakými deskami, nebo něčím takovým. "Navrchu zatéká přes okno, mělo by se to spravit." Řeknu a jdu hledat nějaké použitelné dřeva. 

Našlapávám pomalu, protože je všude ještě mokro a nechci mít špinavé oblečení. 

"Harry, tamhle něco zašustělo." Zaslechl jsem tichý hlásek za mnou. Otočím se a za mnou stojí Louis jako opařený. Ani se nehne a rukou ukazuje na nějaký keř asi čtyři metry od něj. Pomalu, krok po kroku ustupuje, ale nespouští zrak z keře. "Ale co kecáš. To se ti jen zdá. Asi jen zafučel vítr. Nijak tomu nevěnuju pozornost a dál se ohlížím po něčem, čím by šlo zazdít díru pod oknem. "Harry, já si teda nemyslím, že vítr funí jak divoké prase." Sice jsem ještě neslyšel funět divoké prase, ale vážně to přestávalo znít jako vítr. Nerad to takhle přiznávám, ale možná jsem se začal bát trochu i já. Přece jenom. Neměli bychom kam utéct. To prase, nebo co to má být, je zalezené ve křoví, které je hned vedle schodu do chaty. Nemůžeme se vrátit a nemůžeme utéct. Jediná možnost je, vylézt na nejbližší strom, hodit něco po tom praseti aby uteklo a pak se vrátit zpět do chatky. "Loui, strom." Ani nevím, proč šeptám, ale nějak si nemůžu pomoct. Nesnáším zvířata a možná se jich i trochu bojím. "Co s ním?" Odpoví stejně tichým hlasem a zacouvá až ke mě. "Budem muset na něj vylézt." Střelí po mě vyděšený pohled. Kroutí hlavou v nesouhlas. "Nerad to říkám, protože mi to momentálně zkazí reputaci, ale možná se toho smrada tam i trochu bojím. Ale jenom možná." Koutky úst se mu roztáhnou do překrásného úsměvu a prstem mě dloubne do hruďe. "Tak zkazilo reputaci, jo?" Uchechtne se. V tom se křoví zase zatřese a vyjde z něj tiché zachraptění. Očividně to Louis nečekal, protože v sekundě mi skočil kolem krku. Teď jsem se pro změnu zasmál já, i když mi to dlouho nevydrželo. To křoví se začínalo probouzet. Louis se mě chytil pevněji a přelezl mi na záda. To je pošuk, on se schová a já mám čelit té zrůdě, co na nás číhá ve křoví? 

Momentálně asi bude nejlepší, když na ten strom vážně vylezu. I když s menší opičkou na zádech. "Beruško, teď se drž." Chytnu ho za stehna a nadhodím si ho víš aby nespadl. Nohy omotá kolem mého břicha, ruce kolem krku a zafuní na souhlas. Pomalu přejdu ke stromu a chytnu se nejbližší větve, která se zdá, že pod náma nerupne. Nevypadá, že ten strom je nějak vysoký a tak jen doufám, že tam vylezu. Já na tohle totiž nikdy nebyl.

Ani nevím jak, ale nakonec se mi to povedlo. Sice mi ušlo pár sprostých slov, dokonce i nějaká menší odřenika by se na mě našla. Naopak Louis, ten se jenom směje, protože nemusel pohnout ani prstem. Jen se na mě pověsil a veškerou námahu nechal na mě . "Nerad ti kazím zábavu, ale klidně tě můžu shodit dolů." Hodím po něm vražedný pohled a rukou se opřu o větev. Vážně nesedíme moc v pohodlné pozici. Je tady málo místa, přičemž si veškerou volnou plochu zabral pro sebe Louis. Já sedím, teda spíš čopím v malé prohloubenince mezi dvěma větvemi a on si krásně lebedí na jedné velké, kde je ještě opřený zády a o další. Jen se na mě zazubí a  nohy zhoupne dolu a tak si s nima jen tak pohupuje. Nějak ho ten strach přešel. 
Už tu dřepíme dobrou půl hodinu a ten posraný keř se ani nehne. "Hele Loui, asi to byl vážně jen vítr." Zasměju se a chci slézt dolu. Nohu mám už skoro na zemi, když se ale podívám na Louise, je celý ztuhlý. "Ani se nehni! A hlavně nezačni trojčit." Řekne s klidem a z vrchu stromu na mě natahuje ruce. Tím, že jsem otočený tváři ke stromu, držím se ho jak klíště  s nohama asi půl metru nad zemí, nemůžu vidět co je za mnou. A pravdu říct, nemám z toho dobrý pocit. V momentě, kdy na levém kotníku ucítím teplý dech, zastaví se mi oběh krve v těle. Ztrácím kontrolu nad vším co dělám. Vážně s takovou situací nemám zkušenosti. Začnu ječet, pištět a kopat všude kolem. Louis mě chytne za ruce a pomůže mi se zpět vytáhnou do bezpečné vzdálenosti od té potvory. "říkal jsem, ať nezačneš trojčít," podívá se na mě s vážným pohledem Louis. Celkem se teď cítím trapně. Ehm.. celkem dost se cítím trapně. Podívám se dolu pod strom abych viděl tu obludu co mě chtěla sníst. Oprava. Až teď se cítím trapně. Tváře mi hoří a určitě jsem červený až za ušima. Ta údajně 'obrovská obluda, co mě chce sníst' je nakonec malý králiček, který poskakuje kolem stromu a u toho píská a funí. 
Samozřejmě, že Louis se začne nekontrolovaně smát  a musí se držet za břicho aby se nepočůral. Seskočí dolů z stromu a furt se směje. Podlamují se mu kolena a tak se musí opřít o kmen stromu. Já toho spratka přerazím! "Tohle ti nedaruju!" Seskočím ze stromu taky a rozběhnu se za Louisem. Ten se  jenom se smíchem rozběhne někam do hlubin lesa. 

tak jo.. táhla část je vesměs o ničem :DDD nějak jsem na to neměla čas.. ale chtěla jsem vám přidat další část.. :DD .. snad se bude aspoň trochu líbit.. :DD

Dejte vědět jak se vám líbí i ta nová... 

A.. mějte se krásně :3 

Lajkujte..komentujte..sdílejte... a mějte se rádi ♥