Art Camp /Larry/

Showe

Promiňte, že po takové době.. ale nemám čas :'( s poslední dobou mi příde, že mi to psaní ani nejde :/ Tak já nevím :(( Ale i tak si aspoň trochu užíte díl :3

Už jsem pomalu ulehával na vážně dost nepohodlný gauč, ale najednou jsem z vrchu uslyšel celkem podivný řev, nebo spíš skřekot. Odhodil jsem peřinu, vyskočil na nohy a hnal se nahoru. Cestou jsem ještě stihl zakopávat o každou druhou věc, co se mi dostala pod nohy, ale jinak jsem cestu úspěšně zdolal. Přiběhl jsem teda ke dveřím, odkud se ozývaly ony zvuky a nejdřív sluně zaklepal. Nic. Tak jsem prostě vzal za kliku a šel dovnitř. Popravdě, měl jsem strach. Bál jsem se, co se Harrymu mohlo stát tek strašného, že musel řvát jak na porážce. Vešel jsem teda dovnitř, ale to jsem dělat neměl. Harry tam stál úplně nahý, naštěstí zády ke mně a řval. Podle toho co jsem viděl, mu nejspíš vlezl šampón do očí. A z vlastní zkušenosti si teda dokážu představit, jak štípavá je to bolest. „Harry?" Zašeptal jsem potichu. Asi si neuvědomil, že jsem vešel, protože se zarazil a ztichnul. „Co tu do predele děláš?" Řekl na něho až podezřele milým hlasem. „Já nevím, bál jsem se co se ti stalo." Zamumlal jsem si pod nos a určitě zčervenal jak paprika. „Aha. Je to jen šampón a nejde vymýt z očí. A hoď po mě prosím, ručník." Mluvil celkem s klidem, ale šlo mu špatně rozumět, kvůli vodě, co mu sprchovala (XD nevím, jak to tu napsat. Prostě ‚stříkala' zní hodně divně xD) do ksichtu.

Vzal jsem teda nejbližší ručník, co jsem viděl a hodil ho po něm. Tak tak ho chytil a omotal kolem pasu. Vypnul vodu a pořád si třel oči. „Seš v pohodě?" Přišel jsem k němu blíž a všiml si, že mu oči dost zčervenaly a má je napuchlé. „Ne." Jednoduše odpověděl. „Sedni si na vanu." Jak jsem řekl, tak udělal. Ani se nesnažil protestovat, prostě došel k vaně a sedl si. Vzal jsem malý ručník, který byl položený vedle umyvadla a namočil ho v studené vodě. Vyždímal jsem ho a došel k Harrymu. Levou rukou jsem ho pomalu chytil za tvář a nadzvedl mu hlavu. Druhou jsem mu začal opatrně otírat oči od štiplavé pěny. Celou dobu mě pozoroval a nic neřekl. Až když to už vypadalo, že je to v pořádku, chytil svou velkou dlaní tu mou, která byla pořád na jeho tváři. Zadíval se mi do očí. I když je měl pořád ještě napuchlé a trochu červené, pořád je měl nádherné. Pořád byly tak neobvykle zelené. „Děkuju." Zašeptal a daroval mi jeho úsměv s dvěma ďolíčky. Jenom jsem přikývnul. Nechtěl jsem sumdat ruku z jeho tváře. Chtěl jsem se ho dotýkat. Chtěl jsem být u něj, aby se mu tady už nic nestalo. Ale nešlo to. On by to nechtěl. Vždyť je to jen arogantní cvok.

„Tak já asi už půjdu." Sumdal jsem ruku z jeho hebké tváře a šel dolů. Nechtěl jsem tady spát. Pravdu říct, dost se bojím. Mám strašný strach ze tmy a tady ta tma strašná. Nevidím ani na metr před sebe. Doběhnul jsem teda co nejrychleji k pohovce, abych se mohl schovat pod peřinu a zachumlal se do ní až po uši. Trčeli mi jenom oči a nos, abych mohl dýchat. Teď se jenom můžu modlit, ať ještě nezačne bouřka. To bych už nedal vůbec.

HARRY

Od té doby, co u mě byl Louis naposled, nemůžu na něj přestat myslet. Zaryl se mi hluboko domysle a prostě nejde se soustředit na nic jiného. Když se mě dotknul, projelo mnou takové příjemné teplo. Nikdy jsem to u nikoho nezažil. Nebo jsem si to neuměl přiznat? Já vážně nevím. Jediné co vím je, že ten kluk je vážně jiný než ostatní. Nemyslím to nijak špatně. Právě naopak. Myslím to v tom nejlepším. On je prostě jiný než ostatní, se kterýma jsem doteď byl. S ním bych se nedokázal jenom tak vyspat a konec. A tenhle fakt mě vážně děsí. Nechci vztah. Nebo já možná i jo, ale kluci doma by měli kecy. Jako Zayn a Liam by si ze mě utahovali, že jsem slaboch, co se zamiloval.

Ale Louis vypadá tak nevinně. Nechci mu nijak ublížit. Nepřežil bych, kdyby se mu něco stalo. Určitě by si totiž kluci začali utahovat ještě z něho a to nesmím dopustit. Lehl jsem si na polo rozpadlou postel, co byla v rohu místnosti, a přikryl se peřinou. Do pokoje svítilo z poza oken večerní světlo. Měsíc mi svítil přímo nad postel, protože tady nebyla ani žádné závěsy. Najednou se venku setmělo a začalo strašně fučet. Mohl jsem vidět z oken stromy, jak se ohýbaly skoro až k zemi a jak jistí létalo všude kolem. Najednou se zablýsklo a osvítilo to celou místnost. Hrozivé zvuky hromů a zářivé světlo blesků se předhánělo. V tom jsem uslyšel slabé cupitání po schodech. Nejdřív jsem se dost lekl. Přeci jen, tahle chatka moc bezpečně teda nevypadá a ani není. Ale pak jsem usoudil, že to nejspíš bude jenom Lou a jde na záchod nebo tak něco. Po chvílí cupitání ustálo a otevřely se dveře do mého pokoje. Byl to Louis, ale nejspíš nešel na záchod. V ruce držel polštář a v té druhé táhl po zemi peřinu. Na tváři měl dost vystrašený pohled, a když si všiml, že nespím, přitáhl si polštář k hrudi a začal couvat. „No pojď." Zasmál jsem se, nadzvedl svou peřinu a zaklepal na místo vedle mě. Nebylo ho sice moc, ale mne to vůbec nevadilo. Louis jenom sklopil pohled a přihopsal k posteli. „Já klidně budu spát na zemi, jenom se bojím, když jsem sám." Šeptal a už si dával věci na zem u postele. Naštěstí jsem ho stihl zadržet. „Ani nápad! Poď, mě to nevadí." Usmál jsem se na něj, abych ho trošku povzbudil a ještě víc se posunul ke zdi, aby měl více místa. Louis nakonec přikývnul a sedl si na postel. Chytil jsem ho kolem pasu a potáhl, takže teď ležel na mě. Trochu ztuhnul, když mu došlo, že jsem jen v boxerkách. Přetočil se na břicho, ale pořád zůstal ležet na mě. Hlavu mi položil na hruď, nohy nechal podél mého pasu a ruce taky. „Bojíš se bouřky?" Zeptal jsem se opatrně a omotal ruce kolem něj. Jenom přikývl a začal se klepat. „Neboj se. Jsem u tebe. Nic se ti nestane." Mumlal jsem mu uklidňující slůvka do vlasů a hladil ho po hlasech. Jen se ke mně víc přitulil a já tak mohl cítit jeho dech na mé nahé hrudi. Bylo to příjemné. Nejraději bych tak zůstal napořád. Ale nemůžu. Ani nevím proč. Možná se toho jenom bojím.