Art Camp /Larry/

kancelář

Omlouvám se, že je to po takové době a ještě k tomu tak krátké... ale venku začalo být pěkně, takže jsem skoro furt někde pryč :/ Tak si snad užijete tendle díl ^w^

Louis

Ten debil! Už podruhé za dnešní den mlátím vším, co máme v chatce. Ať jsou to dveře, nábytek, oblečení nebo cokoli co mám na dosah ruky. Nechápu, jak si to ta kráva představuje. Ona si jako fakt myslí, že s ním vydržím v jedné chatce? Si dělá srandu? Ano náhodou. Prostě s ním tam nechci být. Doufám, že jsou v té chatce přinejmenším dva pokoje. Nehodlám s ním v pod jednou střechou, natož ještě v jednom pokoji. Nejraději bych to teda vyhodil v nějakém nejbližším krmelci, nebo tak něco, ale až tak zlí nebudu. I když si myslím, že to on by mě spíš vyhodil ven do mrazu. Já jsem tady pořád ten dobrý. To ne kvůli mně tam jdeme, ale kvůli jeho paličatosti. On si sakra myslí, že je to nejdokonalejší člověk pod slunce, ale to se šeredně plete. Ok, je dokonalý, je krásný, přímo nádherný abych byl přesnější, má dokonalý hlas a vše, co by dokonalý chlap měl mít. Jenom jedno mu chybí. A to srdce. Kdyby tam měl aspoň kousíček citu, tak by po mě furt nenadával, nesnažil se mě při každé příležitosti mlátit, nebo mě jakkoli ponížit. Tohle je ale důležitá věc. Každý by měl mít kousek citu. Vždyť takhle nemůže žít, nemůže být na ty lidi pořád takový. Určitě to někdo v sobě má, a já to najdu!

To velké cestovní tašky jsem si naházel nějaké oblečení, kosmetiku a spoustu dalších pitomostí, co jsem tu s sebou měl. Ani jsem se to neobtěžoval ukládat, však taky na co, že? Stejně to tam zase vybalím a za nedlouho budu pěkně zpět. Tašku jsem si přehodil přes rameno a kráčel si to rovnou na kobereček před kancelář vedoucí — jak nám bylo nařízeno.  Cestou jsem narazil do ‚pána velkomožného' a jak jinak si nemohl nechat ujít nějakou nadávku na mou maličkost. Taky jsem si trochu ponadával po pod fousy, ale kráčel pěkně dál. Došli jsme před kancelář, a já, jako slušně vychovaný hoch jsem zaklepal. „Děláš si srandu?? Tady nejsi ve středověku." Zasmál se kudrnáč a rovnou si to vpálil do dveří. Zřejmě mu vůbec nepřekáželo, že paní v místnosti telefonovala, a prostě sebou lištil na nejbližší koženou sedačku v rohu místnosti. Tašku z ramene nechal spadnout na zem a nohy si vyložil na malý stoleček před gaučem.

Pomalím krokem jsem taky došel k sedačce a omluvným pohledem se podíval na paní ředitelku tábora. Jednou rukou jsem chytil ‚kudrnáče' za nohu, co měl položenou na stole a shodil mu jí na zem, abych mohl přejít a taky se posadit. On se jenom uchechtl, a když jsem prošel, nohu tam vrátil zpět. Mezi tím paní Geliish — tak se jmenovala ředitelka tábora, dotelefonovala. „ Ráda vás vidím, hoši." Přivítala nás a postavila se. Brýle, co měla na hlavě, si sesunula na oči, aby na nás líp viděla. Oba si nás přeskenovala pohledem. „Takže, slyšela jsem o vás, že se k sobě nechováte, nějak mile. U vás jsem s tím víceméně počítala, pane Stylesi, ale s vámi, pane Tomlinsone, ani náhodou. Věděla jsem, že budou nějaké problémy, tady s Harrym, právě jsem totiž volala s vaší matkou, a přesně na tohle mě upozorňovala, že budete na ostatní dost protivný a agresivní. Ale nic jsem vaší matce neřekla, zbytečně by se stresovala, a tak to tedy musíme vyřešit jinak." Odmlčela se a něco začala hrabat v šuplíku u stolu. Pořád něco hrabala a já jsem ucítil na sobě něčí pohled. Nepříjemně jsem se ošil, a otočil se na údajně Harryho. Jezdil po mě očima a přitom si kousal do spodního rtu, jen co mě zaregistroval, na mě jedním okem mrknul.

„Tak, tady to je. Klíče od vaší nové chatky. Veškeré instrukce a mapu máte zde na tomhle papíru. Jo, a abych nezapomněla, ten odvoz asi nevýde. Máme pokažené auto, ale já vám věřím, že to najdete i podle téhle mapy." Podala nám klíče s nějakými papíry a máváním rukou nás vyháněla pryč z kanceláře, protože jí zase někdo volal. Chtěl jsem popadnout svou tašku, co ležela na zemi, ale jen co jsem se ohnul, mi přistál silný a štiplavý pleskanec přec zadek. Vyděšeně jsem popadl tašku a rychle se vzpřímil. Otočil jsem se a Harry se na mě jen šklebil a pořád si olizoval rty. „Dámy mají přednost." Ušklíbl se a ukázal do dveří, které držel jednou rukou pootevřené. Jenom jsem cítil, jak jsem zčervenal a sklopil pohled k zemi. „Ale, ale, princezna se nám stydí." Zasmál se a šťouch mi do tváře. „Nestydím!" Zavrčel jsem na něj. „Ale noták, beruško, sice jsem nezačali zrovna nejlíp, ale mohlo by se to trochu napravit, co myslíš?" Zavrčel mi u ucha, jenom jsem se ošil tím, celkem příjemným pocitem po těle, ale hned nato se od něj odtrhl co nejdál. „Nejsem ‚beruška', jsem Louis." Řekl jsem mu co nejmilejším hlasem. „No dobře, beruško, teď už musíme jít hledat naší chatku." Jenom jsem zavrčel a následoval ho.