Art Camp /Larry/

Led

Pokud se divíte, že nová část je nějak brzy, máte pravdu. Jsem nemocná a nejspíš umírám :( Ale dobrá zpráva je, že aspoň můžu psát ^^ I když mě z toho bolí oči, protože je mám celé krvavé (netuším proč :'DD) tak to dělám pro vás ^w^.. a kdyby se našla nějaká dobrá duše, která by si se mnou chtěla popísmenkonat na fb... klině mi napište. Budu jen ráda, že se nebudu tak nudit. :3

-Lajkujte, kometuje, sdílejte xDDD a nevím, co všechno ^w^

Příjemné čtení ♥

LOUIS

Ten magor to myslel vážně. Začal mě lechtat snad všude, kam dosáhl. Já jsem se zmohl jenom na ukrutný a mučivý smích a slabé ječení. Snažil jsem se nějak vykroutit z jeho sevření ale neúspěšné. Vůbec to nešlo.  Pak jsem si ale uvědomil, že nohy zas tak nepoužitelné nemá. A tak jsem začal všelijak možně kopat kolem sebe, i když to šlo celkem těžce, když na mě seděl. Kopal jsem jak smyslů zbavený do všech stran. A najednou, když si Harry chtěl poposednou níž na moje nohy, nevyměřil jsem si rozsah kopance a plnou sílou mu kolenem kopl do jeho.. ehm.. intimních partií. Zaskučel jak nějaká svině na porážce a skácel se k zemi. Já jsem si nemohl pomoct, a i když jsem se snažil zadržet smích, prostě to nešlo. Vypuknul jsem do takového záchvatu smíchu, že mi začaly téct i slzy a nakonec, když mi už došly síly a bolelo mě břicho, jsem se smál tak, že jsem jenom měl otevřenou pusu a snažil se popadnout dech. 

„Ty seš takový zmrd, že to ani není možné." Zaječel ze země, a rukama si držel pinďíka (xDDD to je slovo :'DD). Když jsem se už trochu uklidnil, dřepnul jsem si k němu na zem, kde se kroutil jako žížala. „Noták, to přežiješ." Ještě pořád jsem se trochu smál, ale snažil jsem se krotit. „Seš debil? Umírám!!" Zaskučel, a až teď jsem si všimnul, že mu tečou i slzy. „Promiň. Já jsem nechtěl." Omluvil jsem se, protože to fakt muselo dost bolet. „Ještě abys to udělal naschvál." Zasyčel na mě a snažil se nějak posbírat ze země. „Ukaž, pomůžu ti." Zašeptal jsem trochu provinile a pomoh, se postavit a potom si i lehnout na gauč. „Děkuju." Špitnul celkem neslyšně a popotáhl. Přisedl jsem si na kraj pohovky a setřel mu slzy palce. „Nebeč, jsi chlap ne?" Zasmál jsem se a dal mu slabou facku, aby se trochu probral. „To se ti řekne." Uchechtl se a zase mu začaly téct další slzy. „Tak já se podívám, jestli tu není třeba led." Jenom odkýval na souhlas a já šel hledat. Kupodivu jsem tu našel skoro plnou lednici, takže tady někdo už musel být a to nedávno. Chvíli jsem se tam prohraboval, a potom našel nějaký mražený mražený hrášek, nebo co to bylo. 

Došel jsem tedy k tomu plačícímu dítěti, dobře, není dítě, ale když je takový uskučený, možná, že vypadá i trochu roztomile. Ale jen možná. Cestou jsem ještě popadl nějakou utěrku, do které jsem ten hrášek ještě zabalil. „Jsem tady, marode." Zasmál jsem se a podřepnul u gauče. „Dáš si to tam sám, nebo mám já??" Házel jsem si tím hráškem z ruky do ruky a podíval se na něj. „Já jsem marod, takže ty." Uchechtl se a ruce si dal za hlavu. Já jen zrudnul, tohle jsem fakt nečekal. Myslel jsem, že si to tam dá sám. „Ehm... dobře." Zašeptal jsem spíš sám pro sebe a v duchu se snažil připravit. Nikdy jsem nesahal... no, na něčí bimbas. Horší bylo, že měl na sobě jen ty boxerky a tričko, který se mu trochu vyhrnulo, když si dal ruce za hlavu. „Ježíš! Dej to sem. Seš červený až na prdeli." Zasmál se a drapnul mi z ruky ten hrášek. Já bohužel zčervenal ještě víc, pokud to teda ještě šlo a raději odešel do kuchyně. 

Opřel jsem se o linku a zhluboka se snažil dýchat. Kdybych tam zůstal, nevím, co bych dělal. Z nějakých důvodu, mě ta představa, sahat mu na... no ‚tam' rajcovala. Raději jsem rychle zavrtěl hlavou a začal chystat večeři.  Když už je ten marod, tak mu udělám aspoň tu večeři. I kdy, klidně bych mu pomohl i s tím chlazením, ale asi bych se propadl pod zem od stydlivosti. 

HARRY

Ani si neumíte představit tu bolest. Normálně nebrečím, teda, naposled jsem brečel, když jsem byl malí a máma mi nechtěla kupovat takové ty čokoládové tyčinky, že prej bych byl tlustý. Ale tohle bylo něco horšího. Ale kdyby jste viděli Louise, jak se červenal, když jsem mu řekl, že mi tam má dát ten led on. Věděl jsem, že to neudělá. Ale jak se červenal, může být něco roztomilejšího? Nemůže, ani takový ti maličcí králíčci na něj nemají. 

Naštěstí bolest díky ledu trochu ustoupila, ale teď jsem měl pozměnu úplně promočené spodky od toho ledu. (jasnéé XD každý tomu říká jinak (y)) Odhodil jsem led na stůl a pohodlně si lehl. Chtěl jsem se přikrýt nějakou dekou, protože mi začínala být zima, ale do obýváku vešel Louis. „Nese se večeře." Jenom jsem se vítězně usmál a sedl si rovně (v rámci možnosti) na gauč. Položil tác s jídlem na stůl a sednul si vedle mě. „Snad tě nemusím krmit." Zeptal se a podal mi talíř s nějakým salátem. „Nemusíš, ale kdybys moc chtěl, možná ti to dovolím."  Zazubil jsem se na něj a on jen protočil očima a vzal si svůj talíř. Během jídla bylo takové zvláštní ticho, že šlo slyšet jen naše mlaskání. Fakt to bylo divné. 

Dojedl jsem, položil talíř zpátky na stůl a chtěl si zase lehnout, jenomže to ba tady nemohl sedět Louis. Ale nějak jsem se tím netrápil a prostě si lehl. Nohy jsem si vyložil na jeho a pohodlně se opřel o opěradlo. „Na to zapomeň, že se tady budeš válet. Sice jsem udělal večeři, ale ty uklízíš." Natáhl se přes moje nohy, aby mol položit prázdný talíř na stůl. Nespokojeně jsem se zavrtěl a zkřížil ruce na prsou. „ Ty jsi začal, ty to dokončíš." Pohodlněji jsem se zaryl do sedačky a sledoval jeho naštvaný pohled. „Tak na to zapomeň. Já pro tebe nebudu žádná služka. Pěkně se teď postavíš, odneseš ty talíře do kuchyně a tam je i umyješ a odložíš." Stál si za svým a taky si založil ruce na prsou. „No dobře." Postavil jsem se, vzal tác s nádobím a odešel do kuchyně. 

Když jsem měl umyté nádobí, už jen stačilo ho utřít a odložit. Ale já nevěděl kam. Prohraboval jsem se v každé skříňce, ale nemohl najít tu správnou. „Navrchu vlevo."  Uslyšel jsem za sebou a tak jsem se tam podíval. Měl pravdu, vážně tady byli i ostatní talíře, jak jsem si jich nemohl všimnout. Natáhl jsem se a odložil je tam. Když jsem se otočil, všimnul jsem si Louise, jak se opírá o rám dveří a při tom mě sleduje. „Co budeme dělat teď?" Zeptal se mě. Podíval jsem se na hodiny a bylo už moc hodin večer. „Já nevím, ale asi si půjdu dát sprchu. Doufám, že tady teče teplá voda." Zasmál jsem se a chtěl projít, ale Louis nevypadal na to, že by mě chtěl pustit. Pořád sledoval jen mé nohy, a i když jsem stál, pár centimetrů od něj, nezpustil z nich oči. Až když jsem si odkašlal, probudil se z nějakého ‚transu' a rychle ustoupil, abych mohl projít. „Jo... jasně... sprcha, teplá voda." Začal mumlat páté přes deváté a furt ustupoval dozadu, až zarazil do pohovky a převrátil se dozadu. Zasmál jsem se a doběhl mu pomoct se nějak posbírat z té krkolomné pozice, ve které skončil. „My se tu brzo zabijeme. Jinak jsi v pohodě, Louisi?" Pomohl jsem mu, se posadit na gauč a on na mě jen nevěřícně koukal. „No ne. Ty víš, jak se jmenuju? Už nejsem ‚beruška'?" Zasmál se a sednul si do tureckého sedu. „Ale jsi beruška, neboj." Prohrábnul jsem mu vlasy a šel do koupelny dát si sprchu. 

Děkuji za pozornost, snad to nebylo tak strašné :'DDD

A ještě prosím... podívejte se i na moji novou story (taky Larry) Pray ^w^