19.1.2018 Annemarie
Uběhlo pár dní a my se s Petrem vídali na denní bázi. Stali se z nás fakt dobří kamarádi.
Dnes byl pátek a Petr mě právě vedl do jejich studia, prej mě chce seznámit s nějakým Davidem a Calinem. O Calinovi už jsem slyšela, prej je to ten druhej, co tehdy v sobotu vystupoval na pódiu v klubu. Kdo je David, nemám sebemenší tušení. Vím jen, že je to producent a podle Petrova vyprávění i super kluk.
Jsem nervózní, dost nervózní. A myslím že Petr už to poznal.
„Ale notak, Ann, nemusíš být tak nervózní. Věř mi, bude to v pohodě." Usmál se na mě, když jsme byli na cestě do Brna.
„Já vím ale prostě jsem nervózní" uchechtla jsem se a následně vystoupila z autobusu, stejně jako Petr.
„Takjo, teď se musíme dostat podchodem na hlavas a z hlavasu na svoboďák a pak jen pár uličkama do studia" řekl Petr trochu vyděšeně. „Dobře a proč mi to vlastně říkáš?" Uchechtla jsem se. „Protože tohle bude ještě zážitek..."
...
Měl pravdu. Řada bezdomovců ve spacákách před podchodem, žebrající paní, která v tom podchodě snad vyklečela díru a všechny peníze co dostane, schovává do kapsy, aby to vypadalo, že jí nikdo nic nedal, zpívající Indi a pán rozdávající letáčky "stop drogám", vietnamský obchody s velkýma barevnýma plyšákama a levným oblečením, vypadajícím trochu podobně, jako drahé značky.
Hlavní nádraží. Krom toho, že se nás snažili okrást tři pochybní lidé, zastavil nás pán bez domova a ptal se jestli nemáme drobné a když Petr odpověděl že má jen kartu, borec vytáhl terminál, křičela na nás skupinka menších holek z šaliny "hele to je štajn!" a pak nás málem přejela šalina, to bylo v pohodě. Brno, jak klasické.
Všem našim zážitkům, nasbíraným během doslova pěti minut, jsme se jen zasmáli a pokračovali do studia.
...
Zastavili jsme před studiem a Petr hledal klíče. Já se mezitím snažila uklidnit a říkat si, že to bude v pohodě. Když asi po pěti minutách našel klíče, které následně strčil do zámku a odemkl, moje nervozita ještě stoupla. „Klid" řekl a vzal mojí ruku do té své. „Bude to fakt v pohodě, kluci si tě oblíbí, věř mi." Řekl a ještě chvíli stál a palcem hladil hřbet mojí ruky. Potom mě zavedl před zavřené dveře do místnosti, kde se kluci nacházeli a mou ruku pustil...
____________________________
Žiju!
Akorát je to teď všechno takový napíču.
Ale tak říkala jsem si, že už je mi trapný nic nevydat a bylo mi to líto, takže tady máte další kapitolu.
Snad se líbila.
No nic, uvidíme se zase příště.
Prozatím ahoj.
