5.1.2018 Petr
Nemohl jsem. Dneska jsem prostě nemohl jít ven za Annemarií. Bylo mi příšerně, tak moc, že jsem ze stresu zvracel a nemohl jíst a na nic se soustředit. Byl jsem doma a celej den přemýšlel co všechno můžu zítra pokazit a co všechno se dá posrat. A vymyslel jsem toho za těch pár hodin fakt hodně.
A pravděpodobně jsem si ten stres přivolával vlastní vinou, ale já prostě nedokázal myslet na nic jinýho. Ať jsem se snažil sebevíc, vždycky moje hlava skončila u toho nejhoršího scénáře a já přemýšlel nad tím, jak moc velká šance, že se to stane je a co bych dělal kdyby se to stalo.
A to mě logicky stresovalo. A možná by mi ta procházka s Annemarií pomohla alespoň chvíli přijít na jiné myšlenky, ale to mě v tu chvíli fakt nenapadlo. Lituju toho, že jsem nešel. Co si teď bude myslet? Určitě na mě čekala na té lavicče a já prostě nepřišel. Co když se se mnou teď už nebude chtít bavit? Nebo co když si myslí, že se mi něco stalo? A nebo si myslí že jsem se na ni vykašlal...
Tohle bylo další téma, které mohla moje hlava do těch nejmenších detailů rozebírat a způsobovat mi tak ještě větší stresy než předtím. Začal jsem si vyčítat svoji pitomou a postiženou hru a říkal si, že kdybych na ní měl kontakt, nebo bych se alespoň zmínil o koncertu, mohlo by být všechno jinak.
Emoce mi lítaly hlavou a vztek, stres a smutek se ve mně míchaly jak gin a tonic. Chvíli jsem ze stresu zvracel, potom jsem brečel a pak vztekem házel s věcma. To, že se neumím ovládat jsem věděl vždycky, ale že by to mohlo vyeskalovat až v tohle, to by mě nenapadlo.
Byl jsem ještě víc naštvaný a to sám na sebe, za to, že jsem se neuklidnil, že jsem to nechal zajít až sem. Musel jsem se uklidnit a tak jsem šel psát. Vždycky když je mi na nic, vznikne z toho něco dobrýho a myslím, že dneska to bude fakt silný...
____________________________
Wow! Další kapitola venku!
Je 0:00 a já mám dneska narozeniny, takže tohle je takovej dárek ode mě pro vás.
Snad se bude líbit a uvidíme se i u další kapitoly.
Prozatím ahoj.
