4.1.2018 Annemarie
Čtvrtek. Den jako každý jiný. Tak jako včera, jen s tím rozdílem, že sníh přes noc roztál. Bylo 6 hodin a já se jako obvykle vydala na vycházku se svým pejskem.
Hačikó se od včerejška choval nějak divně, jakoby snad něco hledal, jakoby byl nervózní.
Šla jsem cestou, kterou chodím pokaždé, tudíž tou cestou, která spojuje Sokolnice s Telnicí. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem nedoufala, že potkám modroočka ze včerejška, Petra. Myslím, že Hačikó by taky nebyl proti. Bohužel.
Prošli jsme celou cestu, stejným tempem jako včera, ale modrooček nikde. Tak jsem si alespoň na chvíli sedla na lavičku na konci cesty a drbala Hačika.
Najednou se ale můj pes rozběhl. Rychle jsem se koukla směrem, kam běžel, s hrůzou v očích, že míří na silnici a že ho něco srazí. Díky bohu ne, mířil za Petrem, který se usmíval a šel naším směrem. Hačikó skočil na Petra a ten ho začal drbat. Po chvíli se pes i s Petrem vrátili a Petr si sedl vedle mě na lavičku.
„Ahoj" špitla jsem jen a usmála se. „Ahoj, rád tě zase vidím." Řekl on a nepřestával se usmívat. Měl malou mezírku mezi zubama, které jsem si včera nevšimla. Byla roztomilá. „Já tebe taky, ale řekla bych že můj pes radši" zasmála jsem se a on se mnou. „To víš, my už jsme takoví parťáci, že, Hačikó?" Řekl Petr a Čiko si položil svoji hlavu na jeho koleno, jakoby s ním snad souhlasil. „Vidíš?" Zasmál se a já se rozplývala nad roztomilostí psa.
„Kolik ti vlastně je?" Zeptala jsem se Petra. „19. Tobě?" Optal se nazpět. „18" odpověděla jsem. Takže jsem se ve svém prvotním odhadu moc nemýlila. Myslela jsem si, že bude zhruba v mém věku. „Studuješ?" Zeptala jsem se na další otázku, která mě zajímala. „Ne, už ne. A ty?" Optal se nazpět. „Jo, poslední rok na umělce" odpověděla jsem s lehkým úšklebkem. „Wow, umělecká? Crazy" uchechtl se Petr. „Obor?" Zeptal se. „Grafický design" odpověděla jsem stejně jednoduše, jako se on zeptal.
„Měla bych jít, Hačikovi už je zima" pověděla jsem po další chvíli povídání, když jsem si všimla, že se můj pes lehce klepe zimou. „To je jasný, aby nenachladl, to by asi ideální nebylo, že, kámo!" Řekl Petr a naposled ho podrbal. „To by mi asi nepoděkoval no" zasmála jsem se a Petr se mnou. „Tak jo, vidíme se zase někdy" usmál se modrooček a dřív, než jsem se ho stihla zeptat na jakýkoliv kontakt, zmizel...
____________________________
Další kapitola za náma.
Děkuju moc všem za pozitivní komentáře, miluju vás!
Nevím moc, co víc k tomu říct, asi jen díky a snad se uvidíme i u další kapitoly.
Prozatím ahoj.
