9.1.2018 Petr
Už dlouho jsem si s nikým tak dobře nepopovídal, jako dnes s Annemarií.
Seděli jsme už tak tři hodiny u rybníku a probírali všechno co vás napadne. Od maličkostí po trable v našich životech. Vzájemně jsme si věřili i přesto, že se známe opravdu krátce. Ale já si nestěžuju.
...
Až jsme se dostali k tématu, který bylo těžký. Ale i tak jsem jí pověděl všechno co jsem věděl. Možná i to, co jsem nevěděl.
„Měl jsi někdy nějakou...drogu?" Zeptala se mě. „Měl jsem jich...asi víc než průměrnej člověk...Jako já mám všelijaký zkušenosti. V nějakých sračkách jsem jel, ale nikdy mě to neovlivnilo. Mě to vždycky strašně nebavilo, víš. Ze všeho mi je blbě a mám potom blbej pocit." Tak nějak jsem se nehodlal zmiňovat o mým úletu s extází na koncertě...byla to výjimka.
„Jaký to je?" Zeptala se. „Hrozný. Respektive fajn, je ti dobře. Ale fakt jen chvíli, pak je to hotový peklo. Poslouchej, ať se děje cokoliv, nezkoušej to" poučil jsem ji. Nechtěl jsem aby kdykoliv zažila to, co já. „Vždyť jsi v pohodě.." podotkla.
„Mohlo to dopadnout jakkoliv...Mohl jsem být v píči. Mohlo mi být tak patnáct šestnáct když jsem se chytl blbé party. Lítali jsme v tom. Někdo se z toho dostal, někdo je mrtvý. A já se s tím smířil." Povzdychl jsem si. „Jsem na tebe pyšná, Petře." Usmála se na mě. Byl jsem rád, že mě neodsoudila.
...
„Jakej je vlastně tvůj cíl? Víš, čeho když dosáhneš, řekneš si, že jsi to zvládl" zeptala se na otázku, na kterou se mě snad nikdo nikdy nezeptal. „Chtěl bych mojí hudbou něco předat. Chci aby si z těch písniček každý něco odnesl. Co si z nich odnese, to už je jen a jen na něm. A tvůj?" Optal jsem se nazpět.
„Já...já vlastně ani nevim. Asi být šťastná." Pověděla mi. „Víš co? Vlastně máš pravdu" usmál jsem se, dal Annemarii ruku kolem ramen a přitáhl si ji blíž. Ona si spokojeně položila hlavu na mé rameno a dál mluvila o všem možným.
...
„Doprovodím tě" řekl jsem, když už jsme se chystali k odchodu. Nechtěl jsem jít, ale co mi zbývalo. „Ale notak Petře, to je zbytečný, vždyť to máš úplně na druhou stranu." Bránila se Annemarie. „Ann, je tma. A určitě tě nenechám jít tou tmavou lesní cestou bez lamp samotnou, zapomeň" argumentoval jsem. „Fajn, ale napíšeš mi, až dojdeš domů." Zamračila se. „Bojíš se o mě?" Ušklíbl jsem se. Vždycky jsem byl provokatér. „Jo Petře, bojím" přiznala, což mě dostatečně zaskočilo na to, abych už držel hubu.
Opět jsem jí pomohl vstát a opět jsem její ruku nepustil. Bylo mi fajn. Ruku v ruce jsme šli temnou cestou až k jejímu domku, kde jsme se museli rozloučit.
„Dobrou noc, Ann" usmál jsem se. „Dobrou noc, Petře" usmála se nazpět a když jsem konečně pustil její ruku, rozešla se k domku. Po pár krocích se však otočila a doklusala zpět ke mně, aby mě obejmula. Nečekal jsem to, ale obejmul jsem ji zpět. Pár sekund jsem ji pevně držel, než se odtrhla a zamávala mi. Až zašla, vydal jsem se na cestu domů...
____________________________
Myslím že se tady začíná něco rýsovat. A ne, není to čára kokeše.
Jsem produktivnější, než bych čekala, že budu a jsem spokojenější s textem, než bych čekala, že budu.
Ps: Petrova slova v konverzaci o drogách jsou přejata z knihy "českej rap".
Děkuju všem za podporu.
Luvv ya all.
Uvidíme se zase příště. Snad.
Prozatím ahoj.
