7.1.2018 Petr
Kurva. To bylo první co jsem si řekl, když jsem se ráno probudil a ještě ani neotevřel oči. Třeštila mi hlava a když jsem konečně otevřel víčka a zjistil, že je 7 hodin večer, vystřelil jsem z postele rychlostí blesku. Jak jsem mohl spát tak dlouho?! I když, ten stav, ve kterým jsem byl, byl spíš kóma než spánek.
Začal jsem se rychle oblékat a u toho se snažil vzpomenout si, co se stalo včera. Poslední, co si pamatuju je půlka extáze, kterou jsem si dal do pusy a následně ji zapil nějakou vodkou. Já jsem takovej kokot. To snad není možný, jak může být někdo takovej debil!
Mohl jsem si nadávat jak jsem chtěl, ale čas jsem zpátky už nevrátil. A jestli má tohle být ten důvod, proč se se mnou Annemarie nebude bavit, budu se proklínat celej život.
...
Seděl jsem v autobuse směr Telnice. Bylo 8 a já měl před sebou ještě půl hodiny cesty. Doufal jsem, že tam ještě bude, že by možná mohla předpokládat, jakej debil budu.
A tak jsem si za tu půlhodinu stihl okousat nervozitou všechny nehty a nakonec i rty. Připadal jsem si jak blázen. A určitě by mě můj kamarád Calin bláznem taky nazval.
...
Proběhl jsem celou cestu, která spojuje Sokolnice s Telnicí a hledal Annemarii. Dokonce jsem i volal na Hačika, myslel jsem si, že kdyby byli poblíž a Hačiko by mě slyšel, přiběhl by za mnou. Nikdo ale nepřiběhl. Na cestě taky nikdo nebyl, dokonce ani na lavičce ne. Nebyla tady a já se jí nedivím.
Nezbývalo než se vrátit domů a doufat v to, že když sem zítra přijdu v čas, bude tady a odpustí mi to. Snad jo...
____________________________
Další kapitolka, opět trochu se zpožděním, no včera jsem byla na koncertu Steva Sniffa a vrátila se až pozdě v noci.
Trošku kratší kapitola, tak snad se na mě nenaštvete a uvidíme se i u další kapitoly, zase příště.
Prozatím ahoj.
