3.1.2018 Annemarie
Byla středa, 6 hodin odpoledne, den jako každý jiný. Přes den napadal sníh a můj pes byl štěstím bez sebe. Chodili jsme na procházky lesem, abych ho nemusela mít na vodítku, protože jsem vždycky chtěla, aby měl Hačikó svobodu a já ho nemusela tahat za blbej provázek, jen aby se mi náhodou nezaběhl, nebo nešel někam, kam já nechci. Blbost. Je to pes, velkej pes, ne křeček v kleci.
Na této lesní cestě jsme nikdy nikoho nepotkali, dnešek byl však jiný. Hačikó se rozběhl naproti klukovi, řekla bych v mém věku. „Hačikó, k noze!" Křikla jsem povel, který pokaždé splnil, ale dneškem jakoby snad ohluchnul. Můj pes začal skákat po chlapci a tak jsem k nim doběhla a Hačika odtáhla za obojek. „Notak kámo, co to s tebou je?" Zeptala jsem se psa a potom koukla na kluka, jehož oči jakoby zářily. Modrooček. „Moc se omlouvám, nikdy tohle nedělal-" chtěla jsem pokračovat, ale on se jen usmál a přerušil mě. „V pohodě, psy mám moc rád. Jak že se jmenuje? Hačikó?" Zeptal se a já jen přikývla.
„A jak se jmenuješ ty?" Zeptal se mě. „Já jsem Annemarie, těší mě" řekla jsem a natáhla ruku, jakoby nám snad bylo 80. „Petr" pověděl jen a mojí rukou potřásl.
„Myslel jsem, že tuhle cestu znám jen já" uchechtl se Petr. „A já zase myslela, že tudy nechodí nikdo jiný než já...a Hačikó" uchechtla jsem se též. „Jak je možný, že jsme se nikdy nepotkali?" Zeptal se spíš řečnicky a já jen mykla rameny. „Nikdy jsem tě v Telnici neviděl" řekl a já se ušklíbla. „Nejsem z Telnice, jsem ze Sokolnic" vyjasnila jsem a on kývl hlavou. „Tak to pak jo. Nevěděl jsem že na konci týhle cesty už jsou Sokolnice, heh."
"Rád jsem tě poznal, Annemarie, ale teď už musím jít. Tak zase někdy!" Řekl a rozešel se směrem ode mě. Ani jsem se nestihla rozloučit. Hačikó běžel okamžitě za ním a na mé volání nereagoval. Petr se však zastavil, psa podrbal a řekl: „Notak Hačikó, utikej za paničkou! Šup!" A ukázal mým směrem. Fungovalo to. Hačikó nikdy neposlouchal cizí lidi, ani mou rodinu, natož kluka, kterého viděl poprvé v životě na 5 minut. Bylo to celý nějaký divný...
____________________________
Je na čase otevřít novou kapitolu.
Začal školní rok a s ním i můj nový příběh, asi na odlehčení školních dní, nebo co.
Doufám, že se vám bude líbit aspoň tak, jako ten předešlý.
Za veškerou odezvu budu ráda!
Užívejte ještě poslední volnější dny a ve škole přeji všem hodně štěstí.
Uvidíme se, snad, u další kapitoly.
Prozatím ahoj.
