Láska přes Wattpad

Kapitola 12

Díky moc za podporu, ani nevíte jak to potěší a jak mě to vždycky nastartuje na další kapitolu!! :))

Láska Přes Wattpad

Právě jsem asi umřela. Tečka.

Nemohla jsem dýchat, doslova, do plic se mi nedostával žádný vzduch. Přestala jsem dýchat v ten moment, kdy jsem si přečetla Evanovu zprávu. Srdce mi bušilo tak prudce, že jsem to cítila i v uších. Co to se mnou sakra bylo? Byla to přece jenom zpráva. Potřebovala jsem se už nadechnout. Nemohla jsem přece umřít teď, rozhodně ne předtím, než mu odpovím.
Ale co jsem mu měla říct? Řekl, že mě má rád. Bože, Evan přiznal, že mě má rád. Ze rtů mi uniklo zahihňání. Už jsem v žaludku necítila motýlky, teď to byli spíš orli nebo tak něco. Jednorožci a kytky mi určitě každou chvíli začnou vyskakovat z kůže. Páni, to už bylo trochu moc, ne?

Tvař se přirozeně.

Začala jsem psát odpověd', a hned ji zase vymazala, a to několikrát za sebou.
Měla bych mu říct, že ho mám taky ráda?
Opravdu jsem v takových věcech neuměla chodit. Měli by o tom psát knížky, co dělat v takových situacích, víte co myslím, o tom, jak randit.
O tom přece knížky jsou, ty idiote. Utrhl se na mě můj vnitřní hlas. Jo jo, asi bych si jednu takovou měla přečíst. Soustředila jsem se na svůj mobil a napsala odpověď.

Já: Taky tě mám ráda.

Polkla jsem přes knedlík, který jsem měla krku, a odeslala to. Ruce se mi potily. Pár minut vůbec neodpovídal, byly to ty nejdelší minuty mého života, mimochodem.

On: Já vím ;)

Zamračila jsem se nad jeho neomalenou odpovědí.

Já: Trošku arogantní, ne?

On: Je to pravda. Vím, že mě máš ráda.

Já: Jakto?

On: Jsi opravdu snadno čitelná.

Já: Ne nejsem. Počkej.. máš mě rád jako.. kamarádku nebo..?

On: Na to přece odpověď znáš.

Já: Jo?

On: Ano ;)

Já: To si teda nemyslím.

On: ;)

Já: Evane...

On: Jo?

Já: Ale nic.

On: Tak co je?

Já: Chtěla bych vědět...

On: Co?

Já: Nemůžeš čekat, že budu dělat jako že nic po tom, co jsme oba přiznali, že máme toho druhého rádi.

On: Proč z toho děláš takovou vědu?

Já: Je to pro mě důležité.

On: Proč? Ani jsme se nikdy neviděli.

Napsala jsem odpověď a klikla na odeslat, a pak jsem uslyšela ten nejstrašnější zvuk v životě: signál mého mobilu pro slabou baterii.

"Ne ne ne ne," vykřikla jsem zděšeně "tohle mi nemůžeš udělat," prosila jsem přístroj ve svých rukou. Byla jsem doslova na kolenou a čekala, až se zpráva odešle.

Odesílá se...

Odesílá se...

"No tak!" začala jsem panikařit. A pak se to stalo.
Můj stupidní sobecký mobil se vypnul.