Láska přes Wattpad

Kapitola 18

Nebyla jsem připravená.

Nebyla jsem připravená vidět Evana.

Věděla jsem to, ale vrátit už jsem se nemohla.

Utírala jsem si spocené dlaně a nutila své nohy postupovat dál přes Dawsonův park. V uších a v krku jsem cítila, jak mi tluče srdce. Po čele mi stekla kapička studeného potu. Rychle jsem ji utřela. Proč jsem se potila? Byla tu hrozná zima. Mělo to asi něco společného s tím, jak hrozně jsem byla nervózní. Dávalo mi hodně zabrat, abych dýchala normálně, z větší části proto, že jsem byla nemocná- nos jsem měla úplně plný.

Opravdu jsem doufala, že ho neodstraším. Věděla jsem, že vypadám hrozně. Nedávala bych mu za vinu, kdyby utekl pryč, jen co mě uvidí. Když jsem došla k rybníku, uvědomila jsem si, že je mi špatně. Orli v mém žaludku dělali zoufalé kotrmelce. Musela jsem se okamžitě uklidnit, jestli jsem nechtěla pozvracet tu čerstvě posekanou trávu pode mnou. I když jsem zrovna moc jídla v žaludku stejně neměla.

Slunce začalo pomalu klesat a dávalo rybníku oranžový odstín. Zastavila jsem se, když jsem došla až k okraji. Po pár vteřinách váhání jsem konečně odlepila oči od země a rozhlédla se kolem. Okolo rybníku sedělo několik párů. Celá jsem zkameněla, když moje oči zaregistrovaly vysokou postavu nějakého kluka. Stál přesně naproti mě na druhé straně rybníku.

Evan...

Srdce mi poskočilo. Byl tam, Evan byl opravdu tam. Nenuceně se opíral o strom, vypadal bezstarostně. Měl na sobě tmavé rifle a černou mikinu. Ruce měl zastrčené v kapsách riflí. Polkla jsem. Jeho hluboké černé oči se střetly s mýma modrýma a svět se najednou zastavil. I dýchat pro mě byl najednou nadlidský úkol. Jeho pohled byl tak pronikavý; měl v sobě tolik nevyřčených příběhů a tajemství. Připadala jsem si, jako by viděl skrz mě. Jako by jeho oči propichovaly mou duši, přestože jsme byli několik metrů daleko, přestože byl mezi námi rybník. Rty se mi zformovaly do nervózního úsměvu. Jen na mě zíral, jeho výraz v obličeji byl nečitelný.

Bože, budu mít infarkt ještě než s ním vůbec promluvím.

Pozorovala jsem ho, jak pomalu obchází rybník a jde směrem ke mně. Čím víc se blížil, tím rychleji mi srdce pumpovalo krev v žilách.

Dýchej Jules, dýchej.

Přikazovala jsem si v hlavě. Nechtěla jsem omdlít ještě předtím, než budu mít šanci s ním mluvit. Každý krok, který udělal směrem ke mně, byl bolestivě pomalý. Paprsky zapadajícího slunce mu dopadly na půlku obličeje a jeho kůže pod nimi vypadala krémově a dokonale. Připadalo mi, že to není reálné. Nemohla jsem uvěřit, že ho vidím. Pořád jsem si pamatovala jeho první zprávu na Wattpadu. Pořád jsem si pamatovala naši první hádku.

Jeho slova...

"Jsi až příliš roztomilá pro svoje vlastní dobro."

"Dobrou noc, sladká Jules."

"Jsme od sebe na míle daleko, Jules,"

Nemohla jsem uvěřit, že byl jen pár metrů ode mě. Byl rozhodně vyšší, něž jsem si myslela, dokonce vyšší než Shane. Ještě nikdy jsem se necítila tak nejistě. Měla jsem na sobě upnuté rifle (jo, šokující, já vím) a obyčejné modré tričko bez rukávů. Vlasy mi splývaly podél obličeje a u konečků se maličko kroutily. Tohle nebyl můj obvyklý look, ale bylo příjemné vypadat jednou za čas aspoň trochu reprezentativně. Laura mi s tímhle trochu pomohla. To odpoledne jsme si mezi sebou všechno vyjasnily a já se rozhodla jí říct o Evanovi.

Výsledek: moje nejlepší kamarádka byla důvod, proč jsem teď vypadala alespoň trochu k světu. Kromě toho byla můj odvoz domů, až tady skončím. Čekala na mě na parkovišti. Byl to její trest za to, že věřila Melissiným slovům a ne mým.