Justin
Probudil jsem se a pohledem hledal Karen. V místnosti nikde nebyla, takže jsem usoudil, že už vstala. Tak jsem vstal z postele a šel se podívat dolů, ale ani tam nebyla. Nebyla v žádné místnosti v tomhle domů. Šel jsem do pokoje a podíval se do skříně. Všechny její věci byli pryč! Ona mě opustila? Nechala mě tady samotného? Musím jí najít. Nechci, aby byla s někým jiným. Doufám, že je u té její debilní kamarádky a ne u nějakého kluka. Bože. Mluvím jako by mi na ní nějak záleželo. Nechápu, co to se mnou je. Ta holka mi totálně pomotala hlavu.
Převlékl jsem se a šel do kuchyně. Z ledničky jsem si vytáhl jogurt, protože se mi nic nechce dělat. Vzal jsem si ještě lžičku a pak se posadil ke stolu. Začal jsem pomalu jíst, protože jsem vlastně, ani hlad neměl.
"Kde je Karen?" zeptal se udiveně Dylan, když přišel do kuchyně.
"Odešla," zašeptal jsem, ale tak, aby to slyšel.
"Tys jí to dovolil?" sedl si naproti mě a překvapeně se na mě díval.
"Ne," odpověděl jsem. "Odešla sama. Prostě se sbalila a opustila mě. Musím jí najít, Dylane."
"Tohle prostřední pro ní není vhodné.Ona je těhotná! Vážně chceš, aby to dítě vědělo, že zrovna ty jsi jeho otec?"
"To dítě je moje! Takže Karen bude tady v tomhle domě i s tím dítětem! A když mi nechceš pomoct, tak jí najdu sám!"
"Justine, uklidni se. Já bych jí nechal tam, kde je. Bez tebe bude šťastnější. Najde si někoho, kdo jí bude milovat a starat se o to dítě," poradil mi.
"Nestojím o tvý rady!" zařval jsem po něm a sebral se pryč, do svého pokoje.
"Deane?" promluvil jsem na něj, i když ještě spal, ale mě je to jedno. Když se jedná o Karen, tak je mi všechno jedno.
"Vypadni," zamumlal a dal si polštář na hlavu.
"Jde o Karen," řekl jsem a čekal na jeho reakci. Sundal si polštář a pomalu se posadil.
"Je něco s dítětem?" zeptal se vystrašeně.
"Ne. Karen odešla," odpověděl jsem a Dean se tvářil nechápavě.
"Jak odešla?"
"Nesnaž se mě naštvat! Prostě není v domě, nemá tu žádné věci! Odešla pryč!"
"Budeš jí hledat?"
"Co je to za debilní otázku?! Samozřejmě, že jí budu hledat!"
"A co chceš po mě?"
"Musíš jít se mnou. Tebe poslechne. Vím, že jste dobří kamarádi," odpověděl jsem, až moc prosebným hlasem.
"Nepomůžu ti. Bude jí lépe bez tebe," řekl a zase si lehl.
Bouchl jsem pěstí do zdi, protože už mi lezou na nervy. Ani jeden se nechová jako kamarád.
Šel jsem do svého pokoje, kde jsem se převlékl a pak vyrazil hledat Karen. Popravdě si moc nepamatuji, kde ta její kamarádka bydlí, ale snad to nějak najdu.
Pokud tam nebude, tak doopravdy nevím, kde jí hledat. Neznám jí, abych věděl, kde je její oblíbené místo. Vlastně o ní nic nevím. Možná, že bych jí měl někam pozvat nebo udělat něco, aby mě začala mít ráda. Proč vůbec nad něčím takovým přemýšlím?
Po chvilce jsem parkoval před panelákem, ve kterém doufám bydlí její kamarádka a hlavně, že je tam Karen. Vystoupil jsem z auta a šel dovnitř.
Kdybych tak věděl v jakém patře bydlí. Vůbec nechápu, jak můžou bydlet v takovém prostřední. Smrdí to tu a je to tu prostě hnusné.
U jednoho bytu jsem zazvonil a zeptal se, jestli neví, kde Karen bydlí. Když mi odpověděli, tak jsem se přemohl a poděkoval.
Došel jsem do 3.patra a zazvonil. Chvilku jsem čekal, no nakonec mi otevřela ta její kamarádka.
"C-co ta-dy děláš?" koktala, ale snažila se mluvit normálně.
"Hledám Karen," odpověděl jsem.
"Není tady," řekla a chystala se zavřít.
"Kdo to je, Hailey?" uslyšel jsem její hlas.
"Neměla bys lhat," řekl jsem a odstrčil jí, tak, abych mohl projít.
"Justine?" zeptala se šokovaně Karen, když mě uviděla.
"Přišel jsem pro tebe," řekl jsem. Na její tváři se objevil úsměv, ale pak okamžitě zmizel.
"Nikam s tebou nepůjdu!"
"Je to moje dítě! Takže budeš bydlet se mnou. Nepřeji si, aby se někdo jiný staral o mé dítě!"
"A já zase nechci, aby ses o mé dítě staral ty."
"Kar, prosím." Stydím se za to, že jí tady jako debil prosím. Měl bych se na ní prostě vykašlat a jít si užívat.
"Půjdu k tobě, ale pod jednou podmínkou," řekla a já čekal, co řekne dále. "Budu se moct vídat s Hailey."
"Fajn," souhlasil jsem, protože je to jediná šance, jak jí dostat zpátky ke mě. Usmála se a začala se balit. Mezitím se hádala s Hailey, která jí vyčítala, že jde ke mě.
Když se dobalila, tak jsem šel k ní a vzal jí kufr. Dneska jsem, až moc hodný.
Karen se objímala a loučila s Hailey, jako kdyby jí měla vidět naposledy. Snažil jsem se, abych nepřevrátil očima. Asi po 5 minutách se konečně rozloučila a šla se mnou.
"Jsem rád, že jdeš se mnou," řekl jsem a políbil jí na tvář. Sklopila hlavu a mě, až pak došlo, co jsem udělal.
Posadili jsme se do auta a byli ticho. Chtěl jsem něco říct, ale nevěděl jsem co.
"Chci tě někam pozvat," promluvil jsem, když jsme byli skoro u domu.
"Jako na rande?"
"Ano."
"Rozmyslím si to," odpověděla. Zaparkoval jsem před domem, hned vystoupila z auta a před dveřmi domu na mě čekala. Po chvilce jsem i s kufrem stal u ní. Odemkl jsem a vešli jsme dovnitř.
Když spatřila Deana, rozběhla se za ním a vrhla se mu kolem krku. Ucítil jsem zvláštní pocit.
Žárlivost.
Názory na část? :)
