Just One Night?

4.

Uslyšela jsem klepaní na dveře. Utřela jsem si slzy a pak řekla dále. Bylo mi jasné, že to není Justin, protože ten by neklepal.

Do pokoje vstoupil ten černovlasý kluk. Myslím, že se jmenuje Dylan. Posadil se vedle mě na postel.

"Omlouvám se za Justina." Nechápavě jsem se na něho podívala.

"Neví, jak se má chovat k holkám. Má je jenom na jednu noc. Jsi jediná koho si tady nechal. Líbíš se mu." To poslední mě zaskočilo. Líbím se mu?

"A proč se chová jako idiot? Proč mě prostě někam nepozval?"

"Říkal jsem, že neví, jak se má chovat," řekl a odešel pryč.

Líbím se mu? Nevím, ale moc tomu nevěřím.

Přiznej si, že tomu věříš, a že ti to lichotí, řekl mi můj vnitřní hlas.

Nelichotí mi, že mě chce takový debil.

Ale přiznej si, že se ti líbí, řekl znovu můj vnitřní hlas.

"Ne!" zařvala jsem nahlas. Už mi opravdu hrabe. Kdyby tady, tak byla Hailey. Určitě by mi teď vyprávěla o Dylanovi (p.a. byla o něm zmínka v první části. Je to kluk, kterého Hailey chce už delší dobu). Já bych jí s úsměvem poslouchala. Byla bych štastná, že je štastná ona. Bylo by mi jedno, že já nikoho nemám.    

Otevřely se dveře a v nich stál Justin. "Proč tady řveš?!"

"Promiň, nechtěla jsem," zašeptala jsem.

"V jednu chvíli tady řveš, že by tě slyšel i hluchý a v druhou chvíli mluvíš tak potichu, že by to neslyšel nikdo!"

"Promiň," řekla jsem trochu více nahlas.

"To už je lepší, ale i tak to bylo potichu. Pamatuj si, že mě máš poslouchat!"

"Ano, pamatuji si to," řekla jsem a doufala, že to slyšel.

"To doufám. Myslím si, že nechceš vědět, co by přišlo, kdybys neposlechla. Nebo snad chtěla?" nadzvedl obočí a díval se na mě.

"Ne, nechtěla."

"Uvidíme," řekl a odešel pryč.

Nenávidím to tu! Nenávidím ho! Nenávidím sebe! Proč jsem tak blbá? Kdybych nebyla blbá, tak bych to tu teď nemusela řešit.

Rozhodla jsem, že půjdu za ním. Musím se ho zeptat, jestli se můžu vídat s Hailey.

"Ehm..Justine?" řekla jsem, abych upoutala jeho pozornost.

"Co chceš?" řekl hnusně.

"Já...budu se moct vídat s Hailey?" řekla jsem a sledovala ho.

"Zbláznila ses?!" vstal z gauče a dal mi facku. Dean okamžitě vstal a šel ke mě. Dylan mezitím odvedl Justina pryč. Objala jsem Deana, naštěstí se nebránil. To je to, co jsem teď potřebovala. Cítit, že tu někoho mám. I když mnohem radši bych se objímala s Justinem. Bože, co to melu? Proč tak moc chci být s ním, i když vím, že u něho nemám šanci? On není osoba na vztah. Vážně tady přemýšlím o vztahu s Justinem? Hlavně to ne. Nemůžu s ním být. Nezáleží mu na mě. Záleží mu jenom na sobě. Nikdy mu na mě nebude záležet. Ucítila jsem slzy stékající po mé tváři. Dean mi je utřel.

"Nebreč, nestojí ti za to. Justin je idiot."

"Když je to idiot, tak proč se s ním teda bavíš?"

"Nebýval vždycky takový. Nesmím mluvit o tom, co se stalo, tak to prosím neřeš." Přikývla jsem, i když by mě to strašně zajímalo.

"Jdeme pryč!" řekl Dylan a tahal Justina pryč. Dylan se na mě usmál a Justin mě totálně ignoroval. Chtělo se mi z toho brečet, ale nedala jsem nic najevo.

***

Probudila jsem se, ležela jsem na gauči, aniž bych si pamatovala, že bych tam usnula. Bylo asi 9 večer, což znamenalo, že celou noc nebudu spát. Rozhlédla jsem se kolem sebe, Dean se díval na televizi. Usmál se, když si všiml, že jsem vzhůru.

Po chvilce přišel Justin, který se na mě jemně usmál, ale pak se rychle vytratil do svého pokoje.

Justin

"Bieber, co to s tebou je? Mohl jsi jí ublížit!" Dylan už po mě řve snad 2 hodiny. Ano, možná to byla chyba, ale když ona mě dokáže, tak moc vytočit!

"Měla by od nás odejít," řekl, když jsme se stáli před dveřmi.

"Ona nikam nepůjde!" zařval jsem na něho a pak vešel dovnitř. Jemně jsem se na ní usmál a pak rychle odešel do svého pokoje.

Po chvilce jsem uslyšel klepání. "Dále," řekl jsem a pak vstoupila dovnitř ona. Věděl jsem, že to byla ona, aniž bych se otočil.

Přišla ke mně a zezadu mě objala. Netuším, proč to udělala, ale pomohlo mi to.

"Pusť mě," řekl jsem. Pustila mě a já se na ní otočil. Dívala se na mě a čekala, co se bude dít. Chytil jsem jí za ruky a přitáhl k sobě.

Dívali jsme se na sebe a já to pak nevydržel. Přiložil jsem mé rty na její. Chvíli jí trvalo, než začala spolupracovat, ale nakonec to udělala, dala mi přístup do jejích úst. Začal jsem jí sundávat tričko. Odtáhla se ode mě.

"Prosím," zašeptala. "Nechci s tebou spát," zašeptala znovu. Upravila si tričko. Vstal jsem z postele.

"Ale když jsi v sobě měla chlast, tak jsi se mnou spala, co? Jsi odporná!" zařval jsem na ní. Začaly jí téct slzy, ale mě to bylo jedno.

"Jsi k smíchu," řekl jsem a odešel pryč.

"Asi máš pravdu, Dylane," řekl jsem, když jsem si sedal. Pak jsem zase vstal a šel do kuchyně a vzal jsem si flašku vodku. Pak jsem šel zase zpátky a posadil se. 

"S čím mám pravdu?" zeptal se nechápavě. Napil jsem se vodky.

"Že by ta děvka od nás měla odejít," odpověděl jsem a znovu se napil.

"Děvka?"

"Nedivil bych se, kdyby spala i s vámi. Spala s váma, že jo?"

"Karen není žádná děvka a nic s námi neměla. Cos jí zase udělal? Proč sem přijdeš, začneš chlastat a tvrdit, že je to děvka?" promluvil Dean. Napil jsem se a už jsem v sobě měl půlku láhve.

"Nedala mi," odpověděl jsem.

"Jsi opravdu idiot!" zařval na mě Dean a vzal mi láhev.

"Dej mi to!"

"Ne, měl bys jít spát," řekl a odešel do kuchyně i s mou láhví vodky. Nasral jsem se a radši odešel do pokoje, ale chvíli mi to trvalo, protože jsem se nějak motal.

Vešel jsem do pokoje a viděl jí, jak leží na posteli a vzlyká. Převrátil jsem nad ní očima.

"Můžeš toho nechat? Chci jít spát a tvůj pláč mě bude rušit," řekl jsem jí a vysvlékl se jen do boxerek. Šel jsem zhasnout světlo a vrátil se zpátky k posteli. Lehl jsem si vedle ní. Pořád brečela a už mě to doopravdy začalo srát. Lehl jsem si k ní blíže a chytil jí za ruku. Zdálo se mi to nebo doopravdy přestávala brečet?

Ani nevím, jak se to stalo, ale po chvíli jsme oba dva spali. Karen se uklidnila a usnula mi na hrudi.

Dneska večer jdu do kina na Papírová města. Viděli jste to už někdo? :) 

Jinak názory na část? :O