Když jsme byli vevnitř, ti kluci se na mě zase podívali. Snažila jsem se je ignorovat.
"Odnes si věci nahoru a zase se vrať sem," řekl a mrkl na mě. Wow, jaký gentleman.
Otočila jsem se a vydala se nahoru. Dostat kufr nahoru nebylo zrovna lehké. Ale čekat, že mi jeden z nich pomůže je nemožné. Nechtěla jsem se vrátit dolů, ale musela jsem. Příliš jsem se ho bála. Pomalým krokem jsem se vydala dolů a sedla si na gauč.
"Proč ti to trvalo tak dlouho?!" zeptal se mě Justin a já doufala, že nemusím odpovídat. Mlčela jsem a čekala na zázrak, který mě odsud dostane.
"Kurva, jsi hluchá?!" křikl po mě. "Proč?! Protože jsem ten těžký kufr musela odnést sama! Protože mi nikdo nepomohl!" zařvala jsem po něm a to jsem asi neměla. Vstal a přiblížil se ke mě. Chytil můj obličej do ruky.
"Měl bych tě naučit, jak se máš chovat," zašeptal. Odtáhl se ode mě a znovu promluvil.
"A mimochodem, tohle je Dylan, " ukázal na černovlasého kluka. "A tohle je Dean." Ukázal na toho druhého. Podívala jsem se na ně a pak sklopila hlavu.
"Pojď nahoru," řekl Justin. Proč jsem teda vlastně šla dolů, když mě chce nahoře? Měl by si, sakra, rozmyslet co chce. Vstala jsem, i když se mi vůbec nechtělo. Když jsem byla nahoře, tak zavřel dveře. Dívali jsme se na sebe.
Nervozně jsem sledovala každý jeho pohyb. Pomalu se přibližoval ke mě. Když byl skoro u mě, tak jsem se posadila na postel. Modlila jsem se, ať už stojí na místě a nepohne se ani o krok dopředu. K mému štěstí, se tak stalo. Zůstal stál a jenom mě pozoroval.
"Vysvětlím ti, jak to tu chodí," přikývla jsem a čekala, až začne znovu mluvit.
"Ty jsi tady pouhé nic. Nikoho nezajímá, jak se cítíš. Budeš nás, hlavně mě poslouchat. Zkusíš utéct a nedopadne to dobře. Budeš se chovat, tak jak máš. Budeš mě poslouchat a nebudeš odmlouvat. Uděláš všechno, co ti řeknu. Rozumíš?" se slzami v očích jsem přikývla. "A nebreč," dodal a odešel pryč.
Nikdy jsem si nemyslela, že se takhle někdo dokáže chovat. Ale mýlila jsem se. Dokáže a navíc osoba, u které by jste si to nemysleli. Na pohled anděl a uvnitř ďábel. Vážně bych se měla naučit, abych nevěřila, že člověka znám, když se na něj jednou podívám. Proč se tohle děje? Proč jsem šla na tu blbou párty? Proč jsem nemohla zůstat doma a nedívala se na televizi?
Nechci tady být, ale bojím se utéct. Bojím se toho, co řekl - Zkusíš utéct a nedopadne to dobře -, v jeho očích šlo vidět, že to myslí vážně. Měla jsem v plánu, že uteču, ale jak bych mohla, když mi řekl tohle? Proč si mě tady vlastně nechával? Neměla jsem být jenom další holka do postele? Nebo si snad vždy u sebe nechává holku a pak jí pošle někam? Pochybuji. Tak proč zrovna já? Proč zrovna já tady musím být? Bojím se ho. Co když mi opravdu ublíží? Možná, že už nikdy neuvidím Hailey. Ne, to se to nemůže stát. Znám jí od školy, vždycky tu pro mě byla a teď se mám spokojit s tím, že už jí neuvidím?
Možná, že bych časem mohla zdrhnout. Chvíli tady zůstanu a pak se nenápadně vytratím. Všimne si toho? Ovšem, že si toho všimne. Jsem člověk, ne moucha. Kdybych totiž byla moucha, tak už tady dávno nejsem, protože bych proletěla pryč. Navíc, kdo se mít doma mouchy?
Co tady budu vlastně dělat? Celé dny ležet a čekat, co se stane? Čekat, jestli můžu jít pryč? Čekat, jestli si mě tady nechá navždy?
Radši umřu než tady být navždy.
Nenávidím to tu.
Omlouvám se, že je část krátká, ale příští bude dlouhá:)
Názory? :O
btw. chcete někdo věnování? :)
