Když jsem se vzbudila tak jsem nebyla ve svém pokoji, byla jsem v bílém pokoji a cítila jsem zápach dezinfekce. Chtěla jsem se posadit, ale přišla ke mně matka a položila mě zpět na lůžko.,,C...co...co se stalo?" dokončila jsem konečně svou větu. Můj hlas byl roztřesený a daly se z něho vyčíst emoce jako je únava, strach a nepochopení. Pamatovala jsem si všechno až do doby kdy ze mě ten chlap,,odsával energii", ale tohle jsem říct nemohla, poslali by mě do ústavu. Bylo lepší dělat, že si nic nepamatuju.,, Já myslela, že to mi povíš ty."řekla matka přísně, ale v očích jsem viděla, že má strach.,,J...já si nic nepamatuju."řekla jsem zmateně,,A to si nepamatuješ ani to, jak sis dokázala zlomit nohu ve vlastním pokoji?"zeptal se mě otec, který stál u dveří. Než jsem stačila něco říct, vešla do pokoje zdravotní sestra.,,Návštěvní hodiny už skončily, rozlučte se a přiďte zítra."matka se na mě podívala, mávla mi a společně s otcem se vydali pryč z nemocnice. Už byl večer a zdravotní sestra mi donesla večeři, pak jsem se položila na lůžko a usnula. Vzbudil mě nějaký hluk.,,Co to má bejt? To se tu člověk nemůže ani vyspat?"řekla jsem a těžce otevřela víčka. V pokoji u mé postele stála nějaká postava. Zaječela jsem a rozsvítila.,,To si ty?! Co tu děláš? A co ch..."rychle mi dal ruku před pusu.,,Jo jsem to já a chtěl jsem se ujistit, že si naživu!"pronesl se zamračeným výrazem.,,A teď nekřič jasný?! Pokud zvýšíš hlas tak uvidíš!"s těmito slovy mi sundal ruku z pusy a sledoval, jak zareaguju.,, Co ode mě chceš? A proč se mi zase ukazuješ?"vyhrkla jsem na něj se slzami v očích. On se na mě podíval s nechápavým výrazem.,,Chtěl jsem se ti o...oml...omluvit za to jak jsem se předtím choval." Řekl to vážně upřímně, aspoň to tak vyznělo.,,A kdo...kdo vůbec jsi?"vyhrkla jsem na něho se zvědavým výrazem,,Jsem Jindřich, ale přátele mi říkají Henry."řekl a na tváři vykouzlil úsměv.,,Hmmm..., hezký jméno, já jsem Liliana, ale všichni mi říkají, Lili."řekla jsem a úsměv jsem mu oplatila. To ho překvapilo, poprvé viděl můj úsměv. Jakmile jsem si uvědomila, že se směji, otočila jsem se k Henrymu zády.,,Co se děje?" zeptal se a obešel mou postel, aby mi viděl do tváře.,,Včera si mi připadal jako vrah a bála jsem se tě. A teď? Teď tu sedím na posteli a směju se na tebe.",,A já si včera myslel, že si vezmu tvou energii a už tě nikdy neuvidím. A teď tu stojím v nemocnici a povídám si s tebou."usmál se na mě a klekl si, aby mi pořádně viděl do očí. Po chvíli vstal a byl na odchodu.,,Počkej! Kam jdeš?",,To nevím, asi někam kde by mi dali jídlo a noclech." Napadla mě šílenost!,,Tak pojď k nám! Představím tě našim jako mého kamaráda, který sem přijel studovat a neměl by kde spát."překvapeně se na mě podíval.,,Tobě by to nevadilo? Vždyť si říkala, že se mě bojíš!",,Ale já se bála chlápka, který se mi objevil v pokoji. Nebojím se Henryho, který nemá kam jít.",,Si na mě moc milá, ale co když to tvoji rodiče nedovolí?",,Tak nafouknu matračku a dám ti jí na půdu, tam nikdo nechodí."usmál se na mě a v očích se mu zalesklo.,,A kdy mě chceš rodičům představit?",,Zítra. Návštěvní hodiny jsou od jedné, naši přijdou asi ve dvě. Takže kdyby si tu byl od jedné, tak tě představím tak, že si můj kamarád, který přijel sem do města a zjistil, že jsem v nemocnici, tak si se za mnou vydal. Potom by si odejdeš a až odejdou naši, tak jim zavolám, že si zjistil, že tvůj pokoj je obsazený a na jiný nemáš peníze. A naši tě vezmou k nám."Henry už se zase koukal z okna, pak se otočil čelem ke mně. Přišel k mému lůžku a měřil si mě pohledem. ,,Myslíš, že to vyjde?",,Budu muset doufat." chvíli bylo ticho, pak jsem se odvážila promluvit.,,Odkud jsi? Předtím si se mě ptal na jakém si světu.",,V jednom máš pravdu, nejsem odsud. Jsem ze světa s názvem Verda Monato. Tento svět je plný lesů, hor, potoků, jezer a nádherných zvířat. Největší chlouba Verde Monata je obrovský měsíc, který po každém západu slunce zaplní oblohu. Slunce je stejně velké jako měsíc, proto se lidé z celého světa rozdělili. Jedni uctívají slunce a druzí uctívají měsíc."zasnila jsem se, představovala jsem si ten ohromný měsíc. Mám ráda měsíc, vždy mě fascinoval. Byla jsem tak zabraná do snění, že jsem si ani nevšimla, že mě Henry pobaveně pozoruje.,,Na co koukáš!!!"zakřičela jsem se šibalským úsměvem,,Na tebe, vypadáš vtipně, když přemýšlíš."usmíval se na mě. Teď měl nádherný úsměv! Bože! N a co to myslím.,,Ne ne!! Ty vypadáš vtipně s tím tvým oblečením."jakmile jsem to dořekla začali jsme se oba smát. Hádali jsme se jak malý a bavilo nás to. Po chvíli se Henry otočil a došel k mému lůžku.,,Dobrou noc Lili. Uvidíme se zítra.",,Dobrou Henry a klidný spánek."dořekla jsem to a on zmizel.,,Budu ho muset naučit chodit ve dne a dveřmi."zasmála jsem se a šla spát.
