Fyn, dívka číslo 666

PROLOG

Bylo to ráno, jako každé jiné. Máma mě vzbudila zaklepáním na dveře. Otevřela jsem ospalé oči a podívala se jejím směrem. Stála v pootevřených dveřích, za jejími zády byl táta, a oba dva se na mě usmívali. V očích se jim ale radost neodrážela.

„Děje se něco?" zeptala jsem se a posadila se, abych na ně lépe viděla. „Vypadáte ustaraně."

„Sbal si všechny věci, zlatíčko," řekla mamka a hlas se jí na konci zlomil. „Pojedeš na výlet." Sklonila hlavu, abych jí neviděla do tváře a protáhla se kolem otce na chodbu. Ten se za ní ani neohlédl.

„Kam jedeme?" Byla jsem překvapená situací, ve které jsem se ocitla. Jestli jsme někam měli jet, tak proč byla mamka smutná? Proč se na mě oba tak dívali? A proč měl táta v každé ruce jedny z největších tašek, které jsme doma měli?

„My nikam, Fyn," řekl a jeho hluboký hlas se nesl místností, když přecházel pokojem ke mně, „jenom ty. Tvůj čas přišel." Usmál se na mě, položil prázdné tašky na zem a pohladil mě po hlavě.

„Můj čas?"

„Víš, jak jsme ti říkali o tom, že jsi naše, ale vlastně nejsi?"

„Jo," kývla jsem, „jsem adoptovaná." Nechápala jsem, proč se k tomu zase vracíme. Bylo mi to přeci naprosto jasné.

„Přesně tak," navázal táta, „tvoji rodiče umřeli při pádu letadla a my, jakožto jejich kamarádi, jsme se tě ujali. A nikdy jsme toho nelitovali! Strašně rádi jsme se o tebe starali a jsi pro nás jako vlastní dcera."

„Tak co se děje?"

Proč chodí kolem horké kaše?

„Víš, když jsme se tě rozhodli adoptovat, museli jsme podepsat jistou smlouvu, ve které se psalo, že až přijde ten pravý čas, přijedou si pro tebe a odvezou tě na místo, kde tě naučí všemu, co potřebuješ znát, aby ses ve světě neztratila. A já vím, že budeš skvělá." Usmíval se na mě, ale nebyla jsem si jistá, zda sám věří tomu, co mi právě řekl.

„Cože?" Byla jsem z jeho slov naprosto zmatená. Do školy jsem přeci chodila, a ani nebyla nijak špatná, tak kam mě to posílali?

„Abys tomu rozuměla, tví rodiče byli..." Otec se nadechl, aby větu dokončil, ale nestihl to.

„Už jsou tady!" řekla matka, která se z ničeho nic objevila v pokoji a začala mi ze šuplíků vyndávat oblečení a strkat ho do další velké tašky, kterou přinesla.

„Rychle, pomozte mi sbalit." Střelila po nás pohledem. „Jdi se umýt a připravit, Fyn."

Vyskočila jsem z postele a prošla kolem ní na chodbu a do koupelny. Jindy bych se možná hádala, ale něco v jejím pohledu mi řeklo, že by to pravděpodobně nebyl dobrý nápad. Ne dnes. Když jsem se vrátila do svého pokoje, málem jsem to tam nepoznala. Všechny mé věci byly pryč, nebo alespoň většina z nich.

„Jsem připravená," řekla jsem ve dveřích a matka se na mě s úsměvem otočila.

„Šikovná holka," pochválila mě, přešla ke mně a dala mi pusu na čelo. „Tak pojď, už jsme ti s tatínkem zabalili. Je čas jít." A tak jsme šli.

Dostala jsem na záda těžký batoh, rodiče mi vzali tašky a společně jsme sešli po schodech do přízemí, kde už v obýváku stála trojice mužů v černém.

Kam mě to posílají!

„Tak to je naše Fyn," těmito slovy jsem byla představena.

„Zdravím," houkla jsem, protože mě nenapadlo, co jiného říct někomu, koho neznám, a kdo mě poveze někam pryč se všemi mými věcmi.

Jeden z mužů se podíval na hodiny visící na stěně a poté na své kolegy, aniž by o mě alespoň zavadil pohledem. „Už je čas, když nevyrazíme hned, přijedeme za tmy a on nebude rád, že na nás musí čekat." Měl hluboký a drsný hlas s ruským přízvukem, kamennou tvář a bylo na něm vidět, že je zvyklý na to, že ho každý uposlechne a nikdo mu neklade odpor. Já jsem si ale nemohla pomoct, špetka rebelie, která se ve mně vždy ozvala, mi nedovolila mlčet.

„Myslela jsem, že se ještě nasnídám." Otočil se na mě, jakoby si mě teprve nyní všimnul, a zamračil se. Usmála jsem se na něj a pokrčila omluvně rameny. „Mám hlad."

„Dejte jí něco s sebou," řekl směrem k mým rodičům a matka odběhla dozadu do kuchyně. Když se vrátila, nesla v ruce velký čokoládový muffin a obložený chleba. Poděkovala jsem, když jsem si od ní jídlo brala a spokojeně se do chleba zakousla.

„Teď už můžeme vyrazit." Muž s ruským přízvukem ke mně přišel, chytil mě za rameno a postrčil k domovním dveřím. Otočila jsem se k rodičům. Došlo mi, že už ty muže nijak nezdržím. Odvezou mě tak, jako tak.

„Uvidím vás ještě někdy?" zeptala jsem se páru, který se mě po smrti biologických rodičů ujal.

„Co myslíš?" chtěl vědět otec.

Pokrčila jsem rameny. „Doufám, že ano."

„Napíšeme ti," řekla matka a usmála se na mě, „ale teď už jdi. Není čas."

Přikývla jsem a udělala dalších několik kroků. Zastavila jsem se až na prahu.

„Mám vás ráda, mami a tati."

A pak se zavřely dveře.