Fyn, dívka číslo 666

NÁVRAT

3. ročník

U hlavy mi zazvonil budík a já měla chuť ho sebrat z nočního stolku a poslat ho políbit protější stěnu. Na trénink se mi nechtělo. Bylo mi absolutně jasné, že se na něm Igor neukáže, stejně jako celý uplynulý měsíc, a ten předtím, a ten předtím. Se zaúpěním jsem zvedla z postele a natáhla se po oblečení, které leželo přehozené přes pelest. Bylo chladné a smrdělo. Ale čisté jsem zrovna neměla a tak muselo tohle stačit. Přetáhla jsem si přes hlavu nátělník, rolák neurčité barvy a stáhla vlasy do uzle. Vklouzla jsem do tepláků, a jakmile jsem si zvládla navléknout ponožky a nazout boty, byla jsem připravená vyrazit. Budík hlásal skoro pět. Byl čas na první trénink.

Opatrně jsem otevřela dveře a vykoukla do prázdné chodby. Jakmile jsem si byla jistá, že na ní doopravdy nikdo není, vylezla jsem ven z pokoje, dveře za sebou zase tiše zavřela a vydala se tichým krokem k hlavním dveřím. Ty se z nějakého, mně nevysvětlitelného, důvodu nezamykaly. Zívla jsem si a vyšla ven do stále ještě temného a chladného rána. Člověk by řekl, že v létě bude světlo brzy, tady to ale neplatilo.

Pomalu jsem sešla ze schodů a chtěla se rozběhnout, když jsem vpravo od sebe zaznamenala koutkem oka pohyb. Moje tělo instinktivně vyrazilo proti útočníkovi. Byl ale moc silný a příliš rychlý. Brzy jsem skončila v kravatě, přitisknutá zády na jeho hruď.

„Tak ty mě nevidíš skoro půl roku, a když se vrátím, snažíš se mě zabít?" Jeho hlas zněl vesele. Po tolika měsících to bylo jako dostat štěstí přímo do žíly.

„Jste zpátky!" ozvala jsem překvapeně a jeho stisk povolil.

„Když tě teď pustím, nepokusíš se mě zabít?" zeptal se místo odpovědi a já kývla.

Jen co mě pustil, otočila jsem se k němu čelem a zvědavě si ho prohlédla. Vypadal pořád stejně. Nic se na něm nezměnilo. Já jsem od našeho posledního setkání mezitím povyrostla o dobrý centimetr.

„Kde jste byl? Musela jsem chodit trénovat sama a s ostatními." Nemělo to znít, jako výčitka, ale stejně to tak asi bylo, protože jeho pohled značil, že je pobavený.

„Řeknu ti to. Ale ne hned. Musím zjistit, kolik jsi toho za ty měsíce ztratila," podíval se za mě na travnatou plochu, „takže si dej tak dva okruhy a setkáme se v tělocvičně na konci řady." Řekl, otočil se ke mně zády a začal pomalu pokulhávat k budově. Chvíli jsem se za ním dívala a přemýšlela, proč kulhá. Pak jsem to ale vypustila a seběhla na trávu, abych splnila svůj ranní výběh.

Ty dva okruhy jsem odběhla ve svižném tempu, a brzy se nahrnula do malé tělocvičny, kde jsem se posadila na bednu naproti Igorovi. Ten seděl na žíněnce a opíral se zády o stěnu, oči zavřené. Chvíli jsem ho pozorovala. Takhle klidného, jsem ho snad ještě nikdy neviděla.

„Zíráš na mě, Fyn. Nech toho!" sykl na mě a já sklopila zrak.

„Řeknete mi, kde jste byl?" zeptala jsem se.

„Byl jsem doma." Doma? Jeho odpověď jsem zprvu nebyla schopná pochopit. Ale než jsem si to stačila urovnat v hlavě, pokračoval: „Doma v Rusku."

„Proč?"

„Protože mi třináctiletá holka zavraždila bratra, který už měl být skoro sedm let po smrti. Musel jsem to oznámit rodině." Po jeho slovech bych se nejraději propadla. Skutečnost, že jsem jeho bratra připravila o život, mě pronásledovala už půl roku a stále jsem to nemohla dostat z hlavy. Nemohla jsem říct, že bych jeho vraždy litovala, vždyť mě chtěl zabít! Ale stejně.

„Já," začala jsem, ale skočil mi do toho.

„Neomlouvej se, Fyn. Neměla jsi na výběr. Dimitri měl být mrtvý už před lety. Nikdy se tady neměl objevit a už vůbec neměl vraždit mé studenty!"

„Jak na to reagovali?" zeptala jsem se a on otevřel oči a tvrdě se na mě podíval.

„Nic." Odpověděl chladně a jeho tón mi dal ránu do žaludku.

„A smím vědět, proč kulháte?" Už se chystal s odpovědi, ale já ještě neskončila. Měla jsme toho na srdci víc. „Chápu, že se nechcete bavit o své rodině, ale já jsem tady byla celou tu dobu sama! Light mi tu dělal zase ze života totální peklo, a jestli mi alespoň tohle neřeknete, tak odcházím a trénujte sám!"

„Mám nařízené, trénovat tě." Řekl klidně Igor.

„To není pravda, pane. Ptala jsem se na to v kanceláři. Už od minulého roku mě nemusíte trénovat." Zíral na mě, jasně vyvedený z míry.

„Chceš, abych tě přestal trénovat?" Jeho hlas byl ledově chladný.

„Ne, já chci odpovědi. Vím, že na ně nemám právo, ale čekala jsem tu na vás každý den, několik týdnů. A pomalu jsem začínala věřit, že už mě nikdy nechcete vidět." Igor si povzdechl a zavrtěl. Pak se zvedl ze svého místa na žíněnce a začal přecházet sem a tam na úseku asi pěti metrů.

„Tak to vůbec nebylo. Nevyčítám ti vraždu mého bratra."

„Co se tedy stalo?"

„Dobře tedy. Jel jsem domů, jen co jsi mi tady řekla, že to byl můj bratr, kdo rozřezal Johna, a koho jsi zabila. Zmizel jsem, jen co mi to Hopkins dovolil, a myslel jsem, že se maximálně do dvou týdnů vrátím, ale má rodina je více než nevypočitatelná, a když jsem je konečně našel, úplně na druhé straně Sibiře, nikdo mi to nechtěl věřit, a co víc, nechtěli mě pustit pryč.

Abys tomu rozuměla, Dimitri, byl ten nejvíc normální člověk z celé mé rodiny. Tedy hned po mně a otci, ale toho zavraždila babuška, když mi bylo sotva pět. Nejhorší ze všech je rozhodně máma. Je ztělesněním toho nejhoršího, co si člověk dokáže představit. Ďábel je proti ní apoštol! Je krutá, nelítostná a city a láska jí nic neříkají. No a právě ona rozhodla, že mě nepustí, dokud mi neuvěří. Pokoušet se odporovat nebo vyjednávat je v jejím případě krajně nebezpečné, a tak mi nezbylo, než být trpělivý. Matka rozhodla, že dá zavolat jednoho z mužů, který tam té noci, co měl být Dimitri zabit, byl. Čekal jsem tam na něj skoro týden. Cestoval od Bajkalu, a když konečně dorazil, vypadal, že každou chvíli skončí. I tak z něj ta krutá žena dostala přiznání, že Dimitriho toho dne před lety vážně nezabili. Zavraždila ho. Pak se otočila ke mně a řekla, že jí buďto slíbím, že tě zabiju, nebo už se ven nikdy nedostanu." Zastavil se a opřel se zády o stěnu tělocvičny. „Řekl jsem jí, že jsi má nejlepší studentka a že tě v žádném případě nezabiju, i kdybych měl s ní, a zbytkem mé rodiny, v té díře třeba shnít!" Zase se zarazil a promnul si čelo. „To se jí ale nelíbilo a celá ta parta, co tam byla se na mě vrhla."

„Ale jste tady!" skočila jsem mu do toho. Byla jsem tak napjatá, jak to dopadlo, že jsem úplně vytěsnila představu, že Igor mohl klidně zemřít rukama vlastní rodiny.

„Jak vidíš, dostal jsem se ven." Odpověděl Igor s úsměvem.

„A kde jste byl ty zbylé měsíce?" podivila jsem se.

„Schovával jsem se u svého přítele v Moskvě a snažil se dát dohromady. Asi před týdnem jsem byl v pořádku natolik, že jsem byl schopný cestovat letadlem. Odletěl jsem, co nejdříve to šlo. Mí příbuzní mě hledali naprosto všude. Ale teď jsem konečně tady a ty jsi doufám s odpovědí, kterou jsi dostala, spokojená!" Jen jsem přikývla a on si oddechl. „Dobře, a teď, jestli ti to nebude vadit, bych si šel lehnout. Přijel jsem před hodinou a půl a neměl čas si ani odpočinout. Takže dnes půjdeš trénink s ostatními. Naposledy. Na viděnou, Fyn!" řekl, poplácal mě po rameni a odkulhal dveřmi ven na čerstvý vzduch. Já tam zůstala sedět a snažila se vstřebat vše, co mi Igor to ráno řekl.