Fyn, dívka číslo 666

PCHJONGJANG

Seděla jsem na povoze starého bezzubého muže, který se uvolil (po dlouhém přemlouvání v mé lámané korejštině a vyplacení docela slušné sumy), že mě sveze, a snažila se vypadat uvolněně. Pravdou bylo, že jsem k uvolněnosti měla stejně daleko, jako tunový zápasník sumo ke kariéře na přehlídkovému molu. Prostě jsem se cítila strašně. Byla jsem zraněná a nervózní. První oběť byla snadná. Stačilo dostat se do domu a zastřelit toho zmetka v posteli. Uklízecí fanatička mě překvapila. Nečekala bych od ženy její vizáže tolik nenávisti a krutosti. Ta mi dala zabrat. Rukou jsem si sjela na sešité rameno a zamručela. Bolelo to jako čert. Stejně tak i pravá ruka, kterou mi ta babizna tak silně zmáčkla. Byla jsem zmlácená a vysílená. Přesto jsem však chtěla svou další oběť zabít ještě dnes, nejpozději zítra ráno. Z tašky jsem vytáhla sušenku a začala ji pomalu ukusovat. Řidič se na mě zkoumavě zadíval. Měla jsem neuvěřitelné štěstí, že jsem narazila na někoho, kdo v téhle zatracené zemi vlastní nějaký dopravní prostředek (ač tažený unaveným koněm). Tenhle muž musel patřit do vyšší společenské vrstvy a peníze se mu hodily. Možná plánoval útěk. Suma, kterou jsem za svezení vyplatila, byla pro místní poměry obrovská. I proto souhlasil s mým svezením. Ačkoli riskoval, že se na to přijde a on bude potrestán. Krutě.

Jae Lee byl, podle mé karty, čtyřicátník, který pracoval jako majitel řeznictví v Pchjongjangu. Jak se dalo čekat, jeho řeznická kariéra byla jen zástěrou pro mnohem propracovanější byznys, který se ovšem tolik nelišil od jeho "veřejného" zaměstnání. Jae Lee, byl lichvář. Lichvář, který pašoval zbraně. Prostě a jednoduše to byl chlapík, který měl kolem sebe pravděpodobně spoustu osvalených Korejců, kteří byli po zuby ozbrojení a neštítili se krve. A on taky ne. Jinak by nemohl dělat, co dělá.

Povoz s sebou škubl a já se na svém místě narovnala. Zpomalovali jsme a před námi se objevila tramvajová zastávka, přesně jak jsem muže požádala. Byla jsem na místě. Zhluboka jsem se nadechla pusou a vydechla nosem. Napočítala jsem do dvaceti. Uklidňovalo mě to. Myslela jsem na počítání a nikoli na to, co mě čeká. Nejhorší bylo, že jsem neměla ani tušení, co vlastně čekat. Byla jsem hozena do vody, a plavat jsem se musela naučit sama.

  Seskočila jsem a poděkovala muži, který mě svezl. Vypadalo to, že se mu ulevilo, protože jen co jsem poděkovala, věnoval mi nervózní úsměv se a rychle ujel. Pohodila jsem si tašku na rameni a zadívala se na zastávku. Zrovna u ní zastavila červená hranatá tramvaj, taková, jaké jsem vídala na obrázcích z Prahy, kam jsem se chtěla jednou určitě podívat. Nehodlala jsem do ní nastoupit. Nevyznala jsem se v mapce tratě a tak jsem se rozhodla, že půjdu pěšky. Teď jsem stála na Pchjongjangské stanici a podle toho, co jsem si našla, když jsem si zapnula GPS, kterou jsem našla v tašce, tak můj cíl byl vzdálený přibližně pět a půl kilometru. Podívala jsem se na hodinky a po páteři mi přeběhl mráz. Bylo načase vyrazit.   

Přešla jsem přes most Okryu a dala se doleva. Držela jsem se pořád kolem vody, a kolem mě sem tam prošel nějaký ten Korejec, který si mě zvědavě prohlédl, protože bílou, kulhající a zmlácenou třináctiletou holku, navíc s velkou taškou na zádech, asi nikdy naživo neviděl. Nikde nebylo nic divného, a to mi nějak nesedělo. Něco tam nehrálo. A potom, jsme kousek za sebou, uslyšela skřípění pneumatik, jak na silnici prudce zabrzdilo nějaké auto.

Otočila jsem se, ale nic jsem neuviděla. Něco mě praštilo do spánku a já ztratila vědomí.

„일어나!" Vstávej! Uslyšela jsem, jak na mě někdo zařval a strčil mě do ramene.

„왜?" Proč? Zakňučela jsem a pokusila se otevřít oči. Hlava mě bolela jako střep, v pravém spánku mi tepala nepříjemná ostrá bolest.

„당신은 누구 , 당신은 무엇을 원하는가 ?!" Kdo jsi, a co chceš?! Zasyčel na mě hluboký mužský hlas, jehož majitel stál jen kousek ode mě, nakláněl se ke mně, a jehož dech smrděl cigaretovým kouřem.

„나는 당신에게 아무것도 말할 필요가 없습니다 !" Nemusím vám vůbec nic říkat! Vyprskla jsem na něj a v příští vteřině mi na tvář dopadl hřbet něčí ruky. Byla to taková rána, že se mi hlava málem otočila. Došlo mi, že tihle chlápci, budou mít něco společného s mým cílem. Oni věděli, že po něm jdu a teď bylo na nich, aby zjistili, kdo mě poslal, a proč.

Tohle bude dlouhá noc! Pomyslela jsem si a snažila se vnitřně obrnit proti bolesti a utrpení, které mělo přijít. Já se totiž nehodlala jen tak vzdát. Ne po včerejšku.

„당신은 무엇을 원하세요 ! 누가 당신 을 보내 !" Co chceš! Kdo tě poslal! Zařval na mě a praštil mě podruhé. Tentokrát dopadla jeho dlaň na mou druhou tvář, až mi zabrněly rty. Po chvilce jsem ucítila, jak mi po bradě stéká horká tekutina. Měla jsem roztržený ret. Muž svou otázku zopakoval. Pokrčila jsem rameny a tentokrát jsem schytala kopnutí do holeně. Vyjekla jsem bolestí. Ještě pořád to ale nebylo nic strašného. Ještě nedošlo na lámání kostí, ani na práci s nožem. Asi jim prozatím stačilo mlátit malou holku, která už měla s nožem tu čest předtím. Nadechla jsem se nosem. Ještě jsem měla šanci se z toho všeho dostat. Jen kdyby mi tak strašně netrvalo sundat z nateklého zápěstí ten kroužek, se kterým jsem si chtěla přeřezat pouta. Bylo to klasické lano. A ten kroužek jsem dostala od Igora, nejspíš právě kvůli tomuhle. Byl široký přibližně centimetr, a když se našel správný úhel, dal se použít, jako žiletka. Perfektní na přeřezání lana. Vyplivla jsem krev, která se mi dostala do pusy a zvedla hlavu ke Korejci, který se na mě šklebil a mnul si hřbet ruky.

„나는 번호 666 입니다 , 나는 당신을 죽 여기 입니다 !" Jsem číslo 666, a jsem tady, abych vás zabila! Korejec rozzuřeně zařval a napřáhl svou dlouhou paži k další ráně. A právě v ten moment, kdy se jeho ruka blížila k mé dost napuchlé tváři, provazy kolem mých zápěstí konečně povolily a já se svezla ze židle právě včas. Nad hlavou mi proletěla velká dlaň, která mě jen o kousek minula. Korejec zaklel a odkopnul židli, za kterou jsem se krčila. Pokusila jsem se mu utéct, ale byl rychlejší. Popadl mě za vlasy a vytáhl na nohy. Zapištěla jsem a on mě přitlačil zády na zeď. Chytil mě pod krkem a zvednul ze země. Tlak na průdušnici byl nesnesitelný. Okamžitě jsem se začala dusit. Muž se mi smál do obličeje a pořád něco říkal, ale já mu nerozuměla. Začaly se mi dělat mžitky před očima. A když už jsem skoro nic neviděla, vzpomněla jsem si na to, co mi jednou v prváku řekl Scott: „Když už není zbytí, kašli na to, jestli je to čestné nebo ne, a zasáhni slabé místo!" Z posledních sil jsem se zmohla na ten jeden jediný pohyb, a nakopla Korejce do slabin. Zařval a já dopadla koleny na tvrdou podlahu. Byla jsem volná. Znovu se po mně ohnal, ale tentokrát jsem byla připravená. Podkopla jsem mu nohy a on se svalil na zem vedle mě. Než se stačil dát dohromady, byla jsem u něj, popadla ho za čupřinu vlasů, a začala mu hlavou mlátit o podlahu. Ještě se ani neobjevila krev, když se přestal bránit a já od něj byla odtržena zbylým chlapem, který do mě začal okamžitě kopat a mlátit obuškem. Když začal něco křičet, vběhl do místnosti další Korejec, který hned poté, co viděl svého parťáka ležet na zemi, kde se kolem jeho hlavy začala tvořit kaluž krve, vytáhl z opasku nůž.

„A je to tady," usmála jsem se a podrazila nohy tomu, co do mě chtěl zase kopnout. Ten upadnul a hned na to jsem složila k zemi, stejným způsobem, i toho třetího. Tomu vylétl nůž z ruky a já se k němu vrhla. Už jsem ho měla k ruce, když mě popadl za kotník a přitáhnul k sobě. Jeho nehty se mi zabořily do svalu a já se po něm ohnala jeho vlastní zbraní. Uhnul právě včas, jinak by mu čepel projela krkavicí a on by na místě vykrvácel, a to jen během několika vtěrin. Došlo mu, jaké měl štěstí a zkroutil mi nohu do takového úhlu, až jsem se bála, že mi ji zlomí. Kotníkem mi projela pronikavá bolest, která mě vymrštila na nohy a já muže nakopla druhou nohou do obličeje. Ozvalo se křupnutí. Přerazila jsem mu nos. Chlápek zařval a pustil mou nohu. To už se ke mně hnal druhý chlapík. Trochu se motal, asi se hodně praštil do hlavy, když sebou seknul na zem. Vystřelila jsem pravou nohu jeho směrem a trefila jeho spánek. Ještě že nebyl nijak moc vysoký. S heknutím se odporoučel tam, kde už byl před chvílí, na zem. Už zbýval jen ten poslední, se zlomeným nosem. Celé tělo mě bolelo, nejraďeji bych si lehla na zem a usnula, ale spánek musel počkat. Usmála jsem se na něj a pohodila si v ruce jeho nožem.