Fyn, dívka číslo 666

NAM KYU-CHOI

Věděla jsem, že je to hloupé a neopatrné, ale přesto jsem se vrátila do království své předchozí oběti, a ze skladu, který jsem našla, a který byl po strop plný zbraní všeho kalibru, jsem si odnesla ostřelovací pušku. Líbila se mi, a mohla se hodit. Schovala jsem ji na dně své tašky, a opustila barák stejně rychle, jako jsem do něj vešla. Nikdo si mě přitom nevšimnul. V jednom malinkém parku jsem se posadila na lavičku a vytáhla složku svého dalšího klienta.

„Nam Kyu-Choi," přečetla jsem nahlas a vytáhla si novinový článek, který jsem díky pomoci ochotného pilota přeložila v letadle cestou do Koreje. Podle toho, co jsem z něj dokázala přečíst, bylo tomu chlápkovi teď už nějakých šedesát let, a už byl nějakou dobu zavřený v psychiatrické léčebně, která byla mimo město, a jejíž adresa v článku nebyla ani uvedena. Ten chlap se vrátil jednoho dne z práce, a vyvraždil celou sousedovu rodinu. Nikdo nevěděl proč. Prostě se zbláznil. A já ho měla zabít. Podívala jsem se na satelitní snímky objektu, a všimla si jakési strážní věže, ze které bylo dobře vidět na objekt určený pro procházky. Kolik času ale tráví na volném prostranství, jsem nevěděla. Nic moc jsem o Koreji nevěděla. A to, co jsem věděla, nebylo moc hezké. Zavřela jsem složku, strčila ji zpět na své místo, a přehodila si tašku přes záda. Bok mě stále bolel, a chtělo by to alespoň den odpočinku, ale to jsem nemohla. Čím déle jsem zůstávala v Koreji, tím hůř na tom mohli být mí přátelé. Před jedním domem, jsem nenápadně ukradla staré rozvrzané kolo, a vydala se na něm ke svému cíli. Poháněla mě bolest, netrpělivost, a touha po domově.

Když jsem konečně dojela nadohled ke zdi psychiatrické léčebny, zadek mě bolel, jako bych odjela na kole celou Tour de France. Slezla jsem z něj, schovala ho do křoví, ukryla se o několik metrů dál. Zkontrolovala jsem hodinky. Hlásaly tři hodiny odpoledne. Za dvě hodiny už by se mělo začít stmívat. To byla má doba. A tak jsem seděla, a čekala. Pozorovala jsem zeď a přemýšlela nad tím, jak se dostanu na strážní věž, ze které jsem chtěla střílet. Vypadalo to, jako holá nemožnost. Neměla jsem se tam jak dostat! Byla jsem nahraná! Musela jsem ale zabít všechny, abych se dostala zpátky domů! Nic mě nenapadalo. A pak, se na silnici objevilo auto. Dostala jsem nápad.

Dodávka zastavila před hlavní branou a řidič vystoupil a přešel k bráně, aby na ni zabouchal. Musela jsem jednat. Podívala jsem se na tašku, ve které jsem měla ostřelovací pušku, a smutně zavrtěla hlavou. Nemohla jsem ji vzít s sebou. Byla moc velká. A tak jsem si za opasek dala HK USP Compact Tactical s tlumičem. Bude muset stačit. Nechala jsem tašku taškou a rozběhla se k autu. Už se setmělo a všude kolem se táhly stíny. U auta jsem padla na zem a odkutálela se pod něj. A pak už jen stačilo něčeho se chytit a pevně se držet. A také doufat, že nikoho nenapadne podívat se na podvozek.

Chytila jsem se něčeho na podvozku, ani jsem nevěděla čeho, a přitáhla se rukama, zrovna v okamžiku, kdy se dodávka zase rozjela. Brána se otevřela, a auto vjelo do dvora, i s černou pasažérkou. Těsně vedle mě, se začaly ozývat hluboké mužské hlasy. Korejci se o něčem dohadovali. Až po chvíli mi došlo, že se baví o odjezdu vozidla. Řidiči se nechtělo odjíždět v noci, a tak řekl, že pojede až ráno. To se mi náramně hodilo.

Počkala jsem, až se hlasy vzdálí, a pustila se. Dopadla jsem zády na štěrk a sykla. Nikdo si toho zvuku ale nevšimnul. Přetočila jsem se na bok, a vyhlédla zpod auta na věž, která měla být mým útočištěm. Svítilo se tam. Zaklela jsem. Neměla jsem vůbec žádnou šanci. Nevěděla jsem, jak mám toho psychopata zabít, a ani jak se dostanu ven. Mým jediným lístkem pryč, byla dodávka, pod kterou jsem ležela. Vrátila jsem se na záda a povzdechla si. Rychle se setmělo a já už stejně nemohla nic dělat. Mohla jsem jen čekat a přemýšlet nad tím, jak se z téhle šlamastiky dostat. Zavřela jsem tedy oči, a usnula lehkým a neklidným spánkem. Bylo mi teplo, dokud motor zcela nevychladnul a do mě se neopřela krutá zima, která v Koreji v noci vládla. Přitáhla jsem si teplou mikinu více k tělu a začala si dýchat na promrzlé ruce. Byla to dlouhá noc.

Probudila jsem se časně. Slunce ještě ani nevyšlo, ale znatelně se oteplilo. Sice to nebyla žádná Havaj, ale rozhodně šel poznat ten rozdíl mezi dnem a nocí. Rozlepila jsem oči a otočila se na břicho, abych dobře viděla na to, co se mělo dít. 3056ka mi řekl, že by měli pacienti chodit na vycházky každé ráno, asi v půl osmé. Projdou si svůj okruh, posadí se na lavičku, a pak jdou zase dovnitř. Zavzpomínala jsem na to, co jsem četla v Namově složce. On postřílel celou rodinu ve vedlejším domě, a když na něj policie vytáhla zbraň, začal hystericky vyvádět. To byla má šance! V jeho kartě se psalo i to, že jako jediný z pacientů, chodí se svým ošetřovatelem až na úroveň příjezdové cesty. A plán byl najednou na světě!

Vytáhla jsem z pouzdra HK USP Compact Tactical a začala ji otírat lemem mikiny. Nechtěla jsem se jí zbavit, ale neměla jsem jinou možnost. Ten chlap naprosto zešílel pokaždé, když uviděl bouchačku, takže to, co jsem měla v plánu udělat, bylo jediné možné řešení. A ani si u toho neušpiním ruce. Když jsem si byla jistá, že jsem ze zbraně odstranila všechny své otisky, vytáhla jsem z kapsy gumovou rukavici a natáhla si ji. Pak už mi nezbylo nic jiného, než čekat, až procházky začnou. A nemusela jsem čekat dlouho.

Během několika minut se začali na prostranství přede mnou objevovat první pacienti. Byli vyhublí, zesláblí a nejvíce ze všeho, mi připomínali chodící mrtvoly. Šourali se po boku svého ošetřovatele, který je podpíral, a jejich tempo bylo tak pomalé, že se mi z pouhého pohledu na ně, začaly klížit oči. A pak, jsem ho uviděla. Svůj cíl. Šel o něco rychleji, než ostatní pacienti. Měl tmavé vlasy protkané šedinami, a oči měl zabodnuté do země. Má šance přišla. Rozmáchla jsem se, jak jen to v leže šlo, a hodila svou zbraň do míst, kudy vedla jeho cestička. A už jsem mohla jen čekat. Namův pečovatel se díval na hradby, zatímco jeho svěřenec do země, a tak neviděl to, co uviděl Nam Kyu-Choi, když došel do míst, kam jsem hodila svou návnadu.

Nam Kyu-Choi se zarazil, jen co rozeznal objekt pohozený v trávě. Podíval se na svůj doprovod, který se stále díval na zeď, a když zjistil, že se nedívá, shýbl se a sáhnul po onom předmětu. A zrovna v ten moment, kdy uchopil bouchačku do ruky a začal křičet jako pominutý, nastartoval řidič dodávky svůj vůz. Polekaně jsem se chytila podvozku a přitáhla se k němu, jak jen to šlo. Neviděla už jsem ale na to, co se děje s mým cílem. A upřímně? Ani jsem nemusela. Nam Kyu-Choi začal běsnit a šílet. Řval jako by ho napichovali a začal střílet kolem sebe. Uslyšela jsem heknutí a potom žuchnutí, jak mrtvé tělo ošetřovatele dopadlo na zem. Řidič dodávky se ale nezastavil a prostě vyjel ven. Ochranka u brány ho ještě popoháněla, a já děkovala svému štěstí. Jen co auto opustilo pozemek psychiatrické léčebny, ozvala se řada výstřelů a potom zavládlo hrobové ticho. Nam Kyu-Choi, byl odstraněn.

Držela jsem se na podvozku auta, dokud nezabočilo a neztratilo se léčebně z dohledu. Pak jsem se pustila a dopadla tvrdě na silnici. Byla bych si sedřela lokty a záda, kdybych neměla oblečení. Takhle jsem byla hodně potlučená, ale žádná krev se nikde neobjevila. Jen co jsem se ocitla na zemi, odkutálela jsem se ke krajnici a tam zůstala několik okamžiků ležet. Zrychleně jsem dýchala a snažila se uklidnit adrenalinem nadopovaný organismus. Musela jsem se vrátit pro své věci.

Opatrně jsem se zvedla na nohy a propletla se mezi stromy a keři tak, aby mě nikdo z hlídky nezahlédl, ke křoví, ve kterém jsem nechala svou tašku a opodál ukradené kolo. Vše tam bylo, nic nechybělo. Tedy až na mou HK USP Compact Tactical s tlumičem, kterou jsem obětovala, abych splnila svůj cíl. Teď jsem měla v plánu dát si alespoň den dva volno. Moje tělo to potřebovalo. Přeci jen mi bylo pouze třináct.

Odtáhla jsem kolo mezi stromy a nasedla na něj až v místech, kde jsem ukončila svou projížďku a vystoupila z dodávky. Musela jsem se dostat někam, kde si seženu lepší dopravní prostředek. A to znamenalo zpět tam, kde už jsem byla. Na periferii hlavního města.