Fyn, dívka číslo 666

SCOTTOVA ZRADA A NOVÝ ÚKOL

Seděla jsem po tréninku na podlaze posilovny a utírala si pot z čela. Teklo ze mě jak z tažného koně a svaly se mi únavou chvěly. Igor seděl naproti mně a spokojenost z něj přímo sršela. Měl laškovný klukovský úsměv a dmul se pýchou. Celý trénink se tvářil děsně tajemně a to mě dohánělo k šílenství. Když po mně, už nejméně po sté, střelil očima, odfoukla jsem kapičku potu ze špičky nosu a zadívala se mu zpříma do očí.

„Tak to vybalte, pane!" Při zvuku mého hlasu se jeho úsměv jen rozšířil, ale zakroutil hlavou ze strany na stranu.

„Nevím, o čem mluvíš, Fyn."

„Už zase neříkáte pravdu. Tak dělejte! Celý trénink se divně tváříte a mě zajímá proč. Tak prosím!" Zase zavrtěl hlavou, ale stále se usmíval. Pak si ale přeci jen povzdychl a to bylo dobré znamení.

„Dobře, chtěl jsem ti to říct, až se budeme vracet do budovy, ale jedeš na misi!" Zůstala jsem na něj překvapeně civět, neschopná jiné, kultivovanější reakce.

„Ne, vždyť jsem teprve ve třeťáku!" vydechla jsem.

„Ano! Odjíždíš příští týden!"

„Sama?" podivila jsem se. Jeho úsměv pohasl.

„Paula z ošetřovny jen tak nepustí a i kdyby se dal dohromady, pochybuji, že by byl schopný to alespoň nějakým způsobem zvládnout. A Scott..." nedopověděl.

Paul ležel na ošetřovně už skoro týden a nevypadalo to s ním dobře. Měl zlámaná skoro všechna žebra, vyhozené rameno, zlomenou čelist a nepěkný otřes mozku. A kdo za to mohl? No, Scott. Jeho nejlepší kamarád.

...

Paul a Scott, dva nejlepší kamarádi, se docela dost nepohodli, a jelikož Scott měl zrovna v ruce dřevěnou tyč, skončil Paul tak, jak skončil. Nevím, co se mezi nimi stalo. Trénovala jsem zrovna s Brianem, vysokým černochem, který se mi téměř mohl v boji s holí rovnat, a až když jsem uslyšela Paula, jak žadoní Scotta, aby přestal a pak na něj chrlil nadávky, jsem se ke svým kamarádům otočila a to, co jsem viděla, mi doslova vyrazilo dech.

Paul ležel na mokré zemi a kryl si tváře rukama, ale stejně spousta ran dopadla na jeho týl. Scott nad ním stál a se surovým výrazem plným agrese, se napřahoval a mlátil svého kamaráda, a to pořád dokola. Napřahoval a mlátil. Napřahoval a mlátil. Paul měl s každou další ranou čím dál tím větší problém s ochranou hlavy a obličeje. Musela jsem okamžitě zasáhnout. Nikdo jiný, by to totiž neudělal. Light jen postával opodál.

„Scotte! Co to sakra děláš!" zařvala jsem na něj, ale on neslyšel. „Scotte! Přestaň!" zařvala jsem znovu. Stále nic. Zavrčela jsem a rozběhla se k němu. Všiml si mě, až když jsem byla asi dva metry od něj a zaútočil na mě. Švihl holí směrem ke mně, ale já jeho úder vykryla. Scott zafuněl a ohnal se po mně znova, a znova, a ještě jednou. Každou z jeho ran jsem odrazila a během chvíle už jsme byli v sobě. Nikdy jsem nečekala, že to řeknu, ale Scott mi dal před tím týdnem tedy pěkně zabrat. Během chvíle jsem byla zborcená potem a přes kapky, které mi tekly do očí, jsem chvílemi skoro neviděla. Přesto jsem se v žádném případě nehodlala vzdát. Bála jsem se totiž, že kdybych to udělala, kdybych sklonila svou hůl, skončila bych jako Paul. Na zemi a s rozbitou hlavou. Už jen kvůli Paulovi jsem musela v souboji pokračovat. Scott na mě cenil zuby a z úst mu tekly sliny vzteku. Vypadal jako zvíře, když ho bodnete elektrickými vidlemi. Byl rozzuřený a svou agresi si potřeboval vybít. Cílem se stal Paul, a teď i já. Co ho ale naštvalo, to nikdo nevěděl.

Zatímco jsme do sebe mlátili tyčemi, ostatní spolužáci se shlukli kolem nás a s nadšením malého dítěte vše se zaujetím pozorovali. Sem tam jsem slyšela jejich povzbudivé výkřiky a ani mě nepřekvapilo, že více než většina byla ke Scottovi. Nikdo z nich si nevšímal Paula, který se držel za krvácející hlavu a sípal po vzduchu.