Fyn, dívka číslo 666

ZAVRŽENI

Na noc jsem se zastavila v malém městě, nebo spíše vesnici, jejíž jméno jsem ani nechtěla luštit, rozbalila si spacák za jedním polorozpadlým domem, a tam se do něj zabalila. Dala jsem si ruce za hlavu a zadívala se do nebe. Tak krásné nebe jsem neviděla nikde jinde, než tady. I přes všechny vrstvy, které jsem na sobě měla, jsem se ošila. Vše by bylo tak krásné, kdybych sem nejela s tak příšerným úkolem.

Zabila jsem minimálně deset lidí!

To zjištění bylo strašné. Bohatě by stačilo mít na rukou krev jednoho člověka, a i to by bylo naprosto hrozné, ale to, že jsem poslala na druhý břeh asi deset lidí?!

Bůh mě za to zatratí! Pomyslela jsem si a po tváři mi začaly téct slzy. Nikdy jsem nebyla nijak věřící, i když mě k tomu rodiče vedli. Věřila jsem v lásku, v přátelství, v sílu rodiny, v sebe a taky v to, že smrt je nevyhnutelná. Přesto jsem měla najednou pocit, že se na mě někdo dívá, že mě pozoruje, a že za to, co dělám, určitě skončím v pekle. Cítila jsem se strašně. Nenáviděla jsem sama sebe, a přála si, aby mě ta fanatička Eun Mi Kim zabila, když měla možnost. Kdyby mě slyšel Igor, dal by mi facku, abych se probrala. Ten to viděl jinak. A to byl křesťan, podle všeho.

„Bůh nás potrestá za naše činy, ale některé věci, které uděláme, pomohou lidem kolem. Nemůžeme se užírat tím, že nás Bůh zavrhne kvůli tomu, že jsme někoho zabili, musíme prostě zvednout hrdě hlavu a bez ohledu na to, zda skončíme v pekle udělat, co musíme." To mi řekl těsně poté, co jsem mu zabila bratra. Já se cítila naprosto příšerně. Zabila jsem člena rodiny někomu, kdo se o mně staral a kdo na mě byl milý. Myslela jsem si, že jsem tam nejhorší osoba na světě a omítala jsem se podívat svému učiteli do očí. Nesnesla jsem jeho pohled. On to ale viděl takhle. Zastával tento názor, a ač jsem na to chtěla nahlížet stejně, ne vždy se mi to podařilo. Chápala jsem, že práce, kterou děláme, ublíží mnoha lidem, ale stejně tak i mnoha lidem uleví. Nevěděla jsem, kolika lidem zničil lichvář život. Nevěděla jsem, kolik lidí zabila ta bláznivá ženská. Neměla jsem ani tušení, kolika lidem už Park prodal své děti. Kolika lidem třeba ublížil Choi v psychiatrické klinice. A už vůbec jsem nevěděla, na kolika lidech dělal své nechutné pokusy můj poslední zákazník. Malinko se mi ulevilo. Přetočila jsem se na bok a složila si ruce pod tvář. Trápila mě už jen jedna věc. Má poslední oběť.   

Il Sung Man byl spořádaný občan bez zápisu v rejstříku. Dobrý manžel a otec dvou malých dětí. Pracoval v nějaké firmě jako úředník, a ač dostával vážně málo peněz, tak vždy dal své rodině, co potřebovala. Nechápala jsem, proč se octl na mém seznamu. Co tak strašného mohl udělat? Zafoukal vítr a do mě se dala zima. Zamotala jsem se do spacáku ještě hlouběji. Hlavu jsem zastrčila dovnitř a začala si dýchat na zmrzlé prsty. Musela jsem vyřídit svou poslední oběť co nejdříve. Nebyla jsem vybavena na korejskou zimu. Potřebovala jsem odsud co nejdříve vypadnout a vrátit se domů. Problémem bylo, že mi nikdo neřekl, jak se domů dostanu. Povzdechla jsem si a pevně stiskla víčka. Kolena jsem si přitáhla k hrudníku. Byla jsem unavená a chtělo se mi spát. Kdyby mi ale nebylo teplo, nedovolila bych si usnout.

Přeci jen jsem ale za necelou hodinu spala, jako když mě do vody hodí. A po strašně dlouhé době, se mi nic nezdálo. Nepronásledovaly mě noční můry, ve kterých je Scott zbitý a zmrzačený, ve kterých je Paul upoután na lůžko a Hopkins se nad ním sklání s jehlou plnou rtutě. Nezdálo se mi ani o tom, jak se jako malá holčička potloukám po domě, ve které jsou všude schované zbraně a kde se rodiče baví o nejlepších způsobech mučení, ani o pádu letadla, při kterém zemřeli mí rodiče. Prostě jsem jen spala. A bylo to osvěžující.

Druhý den jsem se probudila s námrazou na spacáku, ale celou noc mi bylo teplo. Sbalila jsem si své věci, nakoukla do mapy, a nasedla na motorku. Byla jsem odpočatá, rány už se začaly hezky hojit, a díky několika sušenkám a sušenému hovězímu, které jsem našla v tašce, jsem se cítila plná sil. To bylo dobře. To jsem potřebovala.

Sešlápla jsem plyn a motorka se rozjela. Do obličeje mě štípal mráz, který začal sílit, ale mě to rozhodit nemohlo. Ne teď, když jsem seděla na motorce a čekalo mě šedesát kilometrů k mému cíli. Zběžně jsem mrkla na hodinky. Bylo něco málo po poledni. Měla jsem čas. Zaútočit jsem chtěla až v noci. Až bude Il Sang Man doma v klidu spát.