Fyn, dívka číslo 666

SAMA

Nakonec jsem našla dům, který byl prázdný, ale nijak zabezpečený. Byl to malý baráček na periferii města, jehož obyvatelé zřejmě někam zmizeli, protože dům nebyl vybydlený, a vše bylo nachystané na příchod jeho majitelů. Dovnitř jsem se dostala jednoduše hlavními dveřmi. Pro mé speciální udělátko to nebyl žádný problém, a tak jsem brzy seděla, už umytá, v koupelně a čistila si ránu ledovou vodou.

Měla jsem pravdu. Rána nebyla nijak extra mělká, ale ani hluboká. Kulka prošla čistě a tak šlo jen o to, vyčisti živou tkáň a ochránit ji před případnou infekcí. Musela jsem si pospíšit. Nevěděla jsem, za jak dlouho se majitelé domu vrátí, a byla jsem tak unavená, že jsem se potřebovala alespoň na chvilku vyspat. Když byla rána čistá, zadívala jsem se na její odraz v zrcadle, a zvažovala, zda by nestálo za to, ji zašít. Přeci jen tam byl prostor, který by se měl zavřít, ale já nikdy nebyla zrovna zručná v šití (a sešívačku jsem hledat nechtěla). Máma ze mě byla téměř šílená. Pokaždé na mě začala křičet, že tím stylem, jakým to dělám, bych si nedokázala zašít ani kalhoty, natož kůži.

Tenkrát jsem moc nechápala, jak to myslí. Teď už jsem to pochopila. Oni věděli, že pro mě jednoho dne přijedou z Institutu a odvezou si mě. Oni to věděli, ale přesto s tím nic neudělali. Nechali svou dceru, i když adoptovanou, aby se stala nájemným vrahem. Ale proč? Co je k tomu vedlo? Odpovědi na tyto otázky, jsem mohla dostat jen od jednoho jediného člověka. Od Antona Hopkinse. A proto, jsem se musela dostat zpátky do školy. Kvůli Scottovi, Paulovi, a kvůli mým otázkám. Po nějaké chvíli jsem se rozhodla, že si to přeci jen zašívat nebudu. Udělala jsem si z tuhé pásky mašličku (tak tomu říkal táta), a stáhla si kraje rány tou. Musela jsem doufat, že to bude stačit. Oblékla jsem se do čistého oblečení, přeprala si to zakrvavené v umyvadle, a zadívala se na svůj obličej do odrazu v okně. Měla jsem na něm spoustu ran, ale přesto byly ty nejnovější hezky rozeznatelné. Ten Korejec, který mě párkrát uhodil, měl velkou sílu. Ret jsem měla roztržený a nateklý. Na spánku jsem měla velkou modřinu v místě, kam mě uhodili obuškem na ulici, a tvář mě bolela, jako bych narazila do zdi. Vypadala jsem prostě skvěle. Tři na jednoho. Tomu říkám úroveň. Vlastně se to ani tolik nelišilo od toho, co jsem zažila ve škole, když Igor odešel.

Seděla jsem na travnatém prostranství za tělocvičnami, a pozorovala své spolužáky, jak se rozdělují do skupin, ve kterých budou bojovat. Tvořili čtveřice, ve kterých byla vždy dvojice proti dvojici. Účelem tohoto cvičení mělo být naučit se bojovat s partnerem, aniž byste si předem zvolili nějakou taktiku. Šlo o těžkou improvizaci ve dvojici. Scott s Paulem na mě zamávali. Samozřejmě, že byli ve dvojici spolu. Ti dva bez sebe nedali ani ránu. Já seděla na zadku na trávě, a lámala si hlavu nad tím kde byl, a co asi mohl dělal Igor. Proč tak najednou odešel?

Přišla jsem toho rána do tělocvičny, kde jsme měli mít náš ranní trénink, a on tam nebyl. To bylo divné samo o sobě, protože Igor byl přesný, jak švýcarské hodinky, a nikdy se nezpozdil. Další divnou věcí bylo to, že na žíněnkách místo něj, seděl jeden z Hopkinsových bodyguardů, Adam, a zíral na mě svým kamenným pohledem.

„Co se děje?" zeptala jsem se ho. „Kde je Igor?" Adam se zvednul z tureckého sedu s ladností motýla a přistoupil ke mně. Bojovala jsem s nutkáním udělat krok vzad.

„Ředitel Hopkins chce s tebou mluvit," řekl muž, popadl mě za předloktí a otočil mě ke dveřím.

„Mluvit? Se mnou? Nespletl jste se?" Nechápala jsem, co by mi mohl ředitel chtít. Nebyla jsem si vědoma toho, že bych něco provedla, nebo někoho zmlátila. Přesto mi bylo jasné, že nemá cenu se Adamovi bránit, a tak jsem postupovala s jeho pohledem na zátylku, po školním pozemku a potom chodbou ke dveřím hlavního náčelníka. Ten už na mě čekal za svým masivním stolem. Ani mě nevyzval, abych se posadila, prostě se naklonil přes stůl, a hned ve dveřích mi řekl, že Igor odjel z Institutu, a že než se vrátí, budu trénovat se svými spolužáky. Pak jen mávnul rukou, a Adam mě z jeho kanceláře vyhodil. A tak jsem tam tak seděla, pozorovala své kamarády, jak se smějí a navzájem se pošťuchují, a nevšimla si trenéra Lighta, který se za mnou objevil, s rukama v bok.

„Ty dneska trénovat nebudeš, Bröstelová?" ušklíbnul se a já úlekem vyskočila na nohy.

„Pane Lighte! Já vás neviděla!"

„Na něco jsem se tě ptal, Fyn."

Pokrčila jsem rameny. „Nevím, zda bych se k někomu do skupiny dostala," přiznala jsem popravdě a trenér na mě kývnul, abych šla s ním.

„Já už jsem ti skupinu našel," řekl a ukázal na trojici kluků, která postávala stranou od ostatních a dívala se na mě.

„To myslíte vážně?" vydechla jsem a Light se na mě usmál.

„Trénuješ snad s Igorem, ne? Tihle kluci tě přeci nemůžou nijak rozhodit." Znovu jsem se na ně podívala a hlasitě polkla. Tohle byla velká podpásovka.

Luke, Michal a Daniel. Tři kluci, které měla Natálie omotané kolem svého malého prstíčku. Tři kluci, kteří mě neměli rádi. A bylo mi jasné, že tohle nebude souboj dva na dva, ale tři na jednu.

„Tak hodně štěstí, Bröstelová," popřál mi Light ironicky, „i když ho stejně asi nebudeš potřebovat, co?" Otočil se ke mně zády, a vrátil se k ostatním žákům. Nechal mě tam, napospas smečce divokých psů.

„Tak co, Fyn. Jak se máš?" zapředl Luke a udělal krok mým směrem. Jeho hlas byl medový, ale skrýval nevyslovenou výhružku. „Slyšel jsem, že od tebe Igor odešel! Asi si potřeboval odpočinout. Když za ním pořád lezeš a nedáš mu ani chvíli pokoj. Nikdy bych do tebe neřekl, že budeš lozit svýmu trenérovi do postele!" Poslední větu skoro zašeptal, a to mě naštvalo ještě víc. Rozběsnilo mě to k nepříčetnosti.

„Já. S. Igorem. Nespím!" Zavrčela jsem na ně a udělala k nim pomalý a rozvážný krok.

„Ale no tak! Vždyť to všichni vědí! Natálie vás dva viděla!" Vložil se do toho Daniel a já se k němu otočila.

„Natálie je kráva, a nevidí nic jiného, než svůj výstřih a vás, jak jí do něj slintáte!" Ti pitomci se mě snažili naštvat. A já byla naštvaná sama na sebe za to, že jim to šlo.

„Jen přiznej, že ho miluješ, Fyn!" Křikl na mě Michal a já se na něj vrhla.

Z celé té potyčky, si stále nic moc nepamatuju. Jako bych byla v transu. Utržila jsem pár ran, rozdala jsem jich ale mnohem víc. Složila jsem Michala s Danielem. Luke na mě šel zezadu a jeho rána do zátylku, mě odrovnala. Probrala jsem se až na ošetřovně, kde kromě mě, byla už jen paní Beckettová.

„Ti tě pěkně zřídili," poznamenala, když ke mně přišla a dala mi sklenku s vodou.

„Kde jsou Michal s Danielem?" zeptala jsem se, když jsem je nikde neviděla.

„Ti? Už jsou dávno u sebe v pokoji. Dalas jim, co proto, Fyn, ale když tě Lucas odrovnal, ti dva se zvedli a vůbec se nestyděli mlátit dívku v bezvědomí. Pan ředitel už si na ně ale došlápnul. Ti dva budou za trest pomáhat týden v čistírně. Sice to není nic extra strašného, ale jim to bude stačit."

„Jak jsem se sem dostala, paní Beckettová?" zachraptěla jsem.

„Paul a Scott, tě sem přinesli. Jsou to hodní chlapci. Položili by za tebe svůj život, děvče. Toho si važ. V branži, jako je tahle, se to moc často nestává."

S trhnutím jsem se probudila. Ležela jsem na podlaze koupelny, a tiskla si kolena k hrudi.Usnula jsem. Podívala jsem se na hodinky a vyskočila na nohy. Bylo skoro šest hodin ráno! Slunce sice ještě nevyšlo, ale nebude trvat dlouho, a už mě může někdo zahlédnout, až budu opouštět dům. Rychle jsem si sbalila své věci, naházela vyprané oblečení do tašky, a vyšla hlavními dveřmi na ulici. Zámek zamnou zaklapnul, a já se schovala do posledních stínů noci. Bylo na čase najít další cíl.