Fyn, dívka číslo 666

NIC NENÍ BEZDŮVODNÉ

Posadila jsem se na okraj chodníku a z tašky vytáhla sójovou tyčinku, kterou jsem tam našla. Měla jsem hlad. Dlouho jsem nejedla a nepila, a to nebylo, vzhledem k mému zdravotnímu stavu, úplně optimální. Snědla jsem celý suk a zapila jej několika doušky chladné vody. Nebylo nijak brzy ráno, ale město ještě spalo. Představovala jsem si ty rodiny s dětmi, jak oddechují ve svých postelích, zabalení do přikrývek. Uvnitř mě vzplanul plamínek závisti. Jak ráda už bych byla zpátky doma! Ale kde vlastně bylo doma? Bylo to v tom malém městečku ve státě Wyoming, kde jsem vyrůstala? Nebo v Institutu někde v Oregonu, kde jsem strávila poslední dva roky svého života? Nevěděla jsem. Ale chtěla jsem jít domů. Ať to bylo kdekoli.

Zatřásla jsem se zimou a zabalila se do svetru, který jsem si odnesla s domu Chuang-Hee Parka. Byl teplý a já se brzy zahřála. Byla jsem zvyklá na zimu. Ale momentálně jsem na ni nebyla zrovna připravená. Už poněkolikáté jsem se zamyslela nad tím, jaký cíl sleduje Hopkins mými úkoly tady. Chce ze mě snad udělat nejmladšího sériového vraha na světě? Nebo co proboha chce! Zmáčkla jsem tlačítko hodinek a jejich display se rozsvítil. Bylo půl osmé ráno. Bylo na čase najít si někde nějaký dopravní prostředek. Znechuceně jsem se zadívala na ukradené jízdní kolo a postavila se na nohy. Na té věci s dřevěným sedadlem jsem nehodlala strávit už ani chvíli. A tak jsem ho tam prostě nechala. Však on se ho někdo ujme. Přitáhla jsem si svetr blíže ke krku a pohodila taškou na svých ramenou. Cestou jsem snad zahlédla zrezlou babetu, která postávala na dvorku malého domku. Ta byla mým cílem. Jediným problém byl ten, že jsem na tom v životě neseděla. Ale nemůže to být přeci nijak těžké, no ne? Otočila jsem se ke kolu zády a vyrazila po chodníku k mému novému vozidlu.

Otevřela jsem branku a vešla na pozemek. Všude bylo ticho. Divné. Přešla jsem až ke dveřím a třikrát na ně zaklepala. Až po třetím zaklepání se ozval z domu výkřik, že už dotyčný jde. Udělala jsem krok vzad a čekala, až se dveře otevřou. Čekala jsem jen chvíli, když z domu vykoukla rozvrkočená hlava postaršího Korejce, který na mě v ostrém denním světle mžoural očima.

„Co si přejete?" zeptal se mě pomalou a snadno srozumitelnou korejštinou. Ukázala jsem na motorku zaparkovanou na jeho zahradě a usmála se na něj.

„Za kolik ji prodáte?" Nemazala jsem se s tím, neměla jsem na to čas. Stařík na mě vykulil oči a sjel mě hodnotícím pohledem.

„Nejste moc mladá na to, abyste řídila motocykl?"              

„A vy moc starý? Kdybyste z něj spadnul, zlámal byste si všechny kosti." Upřímnost nade vše, ne snad? Stařík se podrbal dlouhými prsty na hlavě a bylo na něm vidět, že usilovně přemýšlí. Nakonec se na mě podíval a zamračil se.

„Kolik mi za ni dáte?" Usmála jsem se na něj a vytáhla z kapsy roličku bankovek. Stařík na ni vyvalil oči. A bylo to domluveno. Obchod byl uzavřen. „A umíte na tom jezdit?" zajímal se, když mě k ní odvedl a já se na ni posadila.

„Nikdy jsem na tom neseděla," odpověděla jsem a chytila se řídítek. Muž si povzdechl, pořádně se rozhlédl kolem sebe a udělal ke mně opatrný krok.

„Tak já vás to tedy dívenko naučím," řekl a já se na něj nadšeně usmála. Je až neuvěřitelné, co všechno s člověkem peníze udělají. Kývla jsem na něj a on se jal vysvětlování. Polovině z toho, co řekl, jsem nerozuměla, ale když mi to ukázal, pochopila jsem. Celkem rychle jsem se naučila základy. Jak nastartovat, jak se rozjet, jak brzdit, skoro všechno. Když jsem si byla jistá, že to všechno v pohodě zvládnu (snad), chtěla jsem muži poděkovat a vydat se na cestu. On mě ale chytil za zápěstí, až jsem se lekla, a usmál se na mě. „Nedala by sis hrnek čaje a nějaké jídlo?" zeptal se mě a já málem omdlela překvapením. Vážně mě tenhle dědeček pozval na snídani? Chtěla jsem odmítnout, ale ten pohled, kterým se na mě díval, mi to zakázal. A tak jsem kývla.

Za pár minut už jsem seděla u malého stolku v jeho domě (kam jsem původně ani nechtěla jít, ale přemluvil mě) a usrkávala něco, co měl být asi čaj, ale rozhodně to tak nechutnalo. I přes tu pachuť špinavých ponožek mě tekutina zahřála. Stařík seděl naproti mně, a celou dobu pozoroval dveře vedoucí ven, na druhou stranu pozemku.

„Máte rodinu?" zeptala jsem se ho, protože mi nešlo do hlavy, proč pořád ty dveře tak hypnotizuje. Muž nadskočil na svém místě leknutím, ale usmál se na mě.

„Ano, mám syna, měl by tu být každou chvíli. Pomůže vám ještě s něčím ohledně toho stroje." Při slově syn se mu podivně zablýsklo v očích. Usmála jsem se na něj, i když mi na rukou naskočila husí kůže. Něco tady nehrálo. Něco bylo špatně. A pak, jsem to uslyšela. Hlasy.

„Víte co, já už stejně budu muset jít. Je mi líto, že vašeho syna neuvidím, ale já si s tou motorkou nějak poradím." Začala jsem se zvedat od stolu, když po mně muž natáhl ruku.

„Nikam..." zaječel, a já na něj vmžiku namířila pistolí. Glock 17 sice nebyla mou nejoblíbenější zbraní, ale hezky se vešla do malého pouzdra, které přes vytahaný svetr ani nebylo vidět, a tak si ho stařík nevšimnul. Teď se ale zarazil.

„Já odcházím pane," řekla jsem mu a hodila na stůl slibované peníze, „protože nemám čas. Je mi líto." Začala jsem pomalu couvat k hlavním dveřím, a když se vchodem, který stařík celou dobu pozoroval, vehnalo do místnosti pět Korejců, prostě jsem se otočila, rozrazila dveře a vyběhla z domu ven.

Sedla jsem na motorku a silným kopnutím nastartovala. Z domu bylo slyšet vyřvávání mužů, kteří se snažili procpat úzkou chodbičkou ke dveřím. Za mnou. Zřejmě se o to ale snažili všichni najednou, protože jim trvalo vážně dlouho, než se objevili na prahu domu. Ozval se výstřel, ale ten mě minul o půl druhého metru. Šlápla jsem na plyn a než jsem rozrazila bránu a vyjela na silnici, vypálila jsem na muže celkem dvakrát. Pokaždé někdo heknul. Někam jsem je zasáhla. Nezajímalo mě kam.

Rychle jsem opustila město a vydala se na svou cestu k jednomu z mnoha pracovních táborů (spíše koncentračních), kde se podle mých složek, měl nacházet pátý, předposlední, cíl. Jin-Sang Kwak. Postarší muž, který se proslavil tím, že byl doktorem. Doktorem, který dělal pokusy. Pokusy na lidech. Při čtení jeho složky se mi dělalo vážně mdlo, a když jsem si na to teď vzpomněla, málem jsem spadla z motorky za jízdy.

Ten chlap dělal nelidské věci. Vážně odporné. Nevím, zda znáte ony pokusy, kdy se šílení vědátoři snažili transplantovat hlavu zvířete na tělo jiného živočicha, aby z toho chudáka vzniklo dvouhlavé stvoření schopné života. Neznáte? Jestli ne, buďte rádi. Pokud ano, alespoň máte lepší představu o tom, co dělal tenhle pošuk. Ten to totiž dělal s lidmi. Amputace a následná transplantace končetin? Žádný problém. Jenže zaživa? Ten chlap byl, a stále je, blázen. A přesto ho nechali s ostatními lidmi v táborech.

Jela jsem rychle. Vlasy mi vlály kolem hlavy, a já se řítila vstříc další výzvě. Když tu najednou, se těsně vedle mě objevilo známé auto, a já úlekem málem skončila na zemi.

„Zpomal!" řval na mě můj informátor, který zuřivě gestikuloval ze svého auta. Udělala jsem, co chtěl. Naše vozidla zastavila u krajnice. Nikde nebylo ani živáčka. Jen my dva.

„Co se děje? Myslela jsem, že už Vás neuvidím." Založila jsem si ruce na prsou a počkala, až vyleze ze svého mini vozu. Místo odpovědi mi hodil složku s papíry a já ji okamžitě otevřela. „Přesunuli ho?" zalapala jsem po dechu, když jsem si přečetla, co se ve složce psalo.

„Vláda ho pro něco chce. Zabij ho." Informátor na mě kývl svou velkou hlavou, otočil se ke mně zády, nastoupil do svého auta, a odjel.

„Oni ho přesunuli!" Nevěřila jsem svým očím. Toho starého parchanta přesunuli na dobře chráněné místo, do nějaké Chajdy v lesích! Podívala jsem se na své hodinky a usmála se. Souřadnice mi napověděly, že tentokrát, je mi můj cíl blíže, než by si přál.

Už jen dva, pomyslela jsem si a nasedla na motorku. Jen dva a vracím se domů... do Institutu.