Fyn, dívka číslo 666

JAKE

Přijala nás slečna Beckettová. Posadila Jakea na volnou postel a prohlédla ho.

„Jsi v pořádku, Jakeu. Vypadá to na lehký otřes mozku. Jinak jsi jen potlučený. Nic vážného." Zvedla od něj oči a podívala se na mě. Opírala jsem se o rám těžkých dveří a dělala, že neexistuju.

„Jak se tohle vůbec stalo?"

„Nevyřízené účty," odpověděl Jake, „ale zasloužil jsem si to."

„No dobře. Nejlepší by bylo, kdybys tady zůstal přes noc, ale nevím, jestli tě přesvědčím."

„To opravdu ne, vrátím se k sobě na pokoj."

„Dobře, přemlouvat tě nebudu. Už ti tu zbývá jen pár dní. Tak ti alespoň popřeju hodně štěstí do života tam venku, Jakeu. Jsi dobrý člověk. Vybírej si stejně dobře i klienty." Jake jí poděkoval, zvedl se z lehátka a vydal se směrem ke dveřím, mým směrem. Když kolem mě procházel, zastavil se a podíval na mě.

„Půjdeš? Chci ti všechno vysvětlit." Odlepila jsem se od stěny, stále omráčená slovy slečny Beckettové, a vydala se za ním na chodbu. Nedošli jsme ale daleko. Jakmile jsme zašli za roh, zastavil se a opřel se o zeď.

„Díky, že jsi mě tam dovedla. Vím, že jsi překvapená, ale vážně nejsem špatný člověk, Fyn. A teď, než odjedu, bych ti rád vysvětlil řadu věcí."

„Tohle je vážně ujetý!" poznamenala jsem a Jake se pokusil zvednout pravé, rozseklé, obočí. Bolest mu to ale nedovolila a tvář se mu stáhla do bolestivé grimasy.

„Co je ujetý?" zajímal se.

„Že se tady spolu bavíme! Ještě před dvaceti minutama jsem měla v plánu z tebe vytřískat duši a teď se na nás podívej! Ničemu z toho nerozumím! Když jsi mi chtěl pomoct, tak proč jsi mě před měsíci zmlátil v té koupelně?!"

„Chtěl to po mně Hopkins."

„Cože? Proč?!"

„Abys to pochopila, budu muset začít od začátku." Svezl se po stěně až na podlahu, kde pod sebe zkřížil nohy a pokynul mi, abych se taky posadila. Udělala jsem to.

„Tak mluv."

„Viděl jsem tě, když tě přivezli. Byla tak malá, a přesto jsi vypadala naprosto vyrovnaně a nebojácně, i když mi bylo jasné, že jsi strachy bez sebe! Imponovalo mi to. Viděl jsem, jak sem přivezli většinu lidí, co jsou teď tady. Nikdo z nich nebyl jako ty.

Tenkrát v té koupelně jsem se choval jako idiot, protože jsem chtěl být za drsňáka, nechtěl jsem, aby to vypadalo, že mě obměkčila malá holka. A tu ránu do břicha jsem si vážně zasloužil." Odmlčel se.

„Jasně, že jsem na tebe měl vztek. Usadila jsi mě jedinou ranou. Malá jedenáctiletá holka. Ale nikdy to nebylo tak, že bych tě nenáviděl. Naopak. Docela jsem tě obdivoval. A když jsem byl v té Malajsii a holky mi psaly, cos zase vyvedla a koho jsi poslala na ošetřovnu, dělalo mi to starost.

Vrátil jsem se zrovna, když jste měli ten výběh a Light si mě nechal zavolat, že vedení chce, abych si na tebe počkal v cíli a zavařil ti. Tys mě ale zase roznesla na kopytech. Doufal jsem, že ti to hned další den vysvětlím, že si tě pokusím udobřit, ale zavolal si mě Hopkins a chtěl po mně, abych zařídil, že budeš makat víc, než všichni studenti dohromady. Nechápal jsem, jak to myslí. A taky jsem mu to řekl. A on vymyslel plán, který tě dostal za plot. Byl jsem u něj, když tě poslali pryč. Tehdy to bylo prvně, kdy tě nazval číslem"

„Šest set šedesát šest."

„Jo."

„Víš, proč mi tak říká?"