Fyn, dívka číslo 666

ZABILA JSEM ČLOVĚKA

Igor mě přidržoval, když jsem klopýtala dlouhou chodbou. Oči jsem měla pevně zavřené a odmítala je otevřít. Nechtěla jsem vidět svět kolem. Potřebovala jsem čas. I zvuk našich kroků, který se rozléhal chodbou, mi byl nepříjemný. Za ten týden se stalo hodně, zvykla jsem si na ticho, na zvuk větviček a jehličí, které tiše křoupalo pod mými kroky, tohle bylo rychlé vtažení zpět do reality. Šli jsme pomalu a já několikrát zakopla o vlastní nohy. Nebýt Igora, který mě celou dobu od brány podpíral, ocitla bych se už několikrát na tvrdé podlaze. Nohy se mi pletly. Byla jsem tak unavená! Nikdy jsem se necítila tak strašně! A přesto bych měla být šťastná! Přežila jsem! Vyvázla jsem z toho pekla na zemi, z toho horroru, z té noční můry, živá a i tak zdrcená. A hlavou se mi honila stále jedna a ta samá myšlenka.

Zabila jsi člověka!
Zabila jsi člověka!
Zabila jsi...

A to pořád dokola. Ano, zabila jsem ho, s klidnou myslí a svým způsobem bych se neměla cítit provinile. Ale pokaždé, když jsem si vybavila jeho tvář, zvedl se mi žaludek. Byl Igorovi příliš podobný. Ta podoba mě donutila sledovat ho do lesa. Jinak bych se za ním nerozběhla, nebo ano?

Igor se najednou zastavil. Všude kolem nás se rozhostilo ticho, jak naše kroky ustaly.

„Fyn, jsme tady." Řekl potichu a já přikývla. „Můžeš otevřít oči, nic se ti nestane, slibuju!" zašeptal znova. Tentokrát jsem zavrtěla hlavou na protest. Nemohla jsem otevřít oči. Světlo bylo moc silné.

„Fyn?" ozvalo se pár metrů ode mě, byl to Scottův hlas.

„Scotte?" zachraptěla jsem a ucítila na ruce jemné dotyky konečků jeho prstů. Byl opatrný. Nevěděl, jak se ke mně chovat. Ale já přeci nebyla křehká, nebyla jsem jak z porcelánu, jen jsem se nemohla podívat kolem sebe.

„Jo, jsem to já. Hned vedle mě je Paul. Jsme tady pro tebe, Fyn." Po tváři mi stekla slza. Nechala jsem ji být. Má rodina tu byla se mnou a já už se viděla v pokoji se Scottem rozvaleným na posteli a Paulem sedícím na zemi s úsměvem na tváři.

„Myslíte, že bych mohla odejít do svého pokoje, pane?" vznesla jsem nedočkavě otázku k Igorovi, který mě stále ještě držel za paži.

„Obávám se, že musíme počkat, dokud se na tebe nepodívá někdo z ošetřujících, Fyn. Potřebujeme si být jistí, že jsi v pořádku, že nemáš nějaká vnitřní zranění."

„Nic mi není!" řekla jsem prudce. „Jsem jen unavená a chci spát! Pořádně jsem se nevyspala několik dní! Co po mně ještě chcete?!"

Igorovo sevření zesílilo. „Nemůžu říct, že vím, jak se cítíš, Fyn," začal Igor, „ale je tu protokol, který se musí dodržet."

„A co v něm stojí?" ozval se Paulův hlas.

„Podle něj musí Fyn na ošetřovnu, kde vyloučí vážnější zranění, pak k řediteli Hopkinsovi a až poté se smí vrátit na svůj pokoj. Je mi to líto. Tohle nemůžu obejít, ani kdybych chtěl."

„Dobře tedy, můžeme už jít dovnitř? Stáním venku nic nevyřešíme." Řekla jsem a kolem mě zavládlo ticho. „Já vím, že stojíme před ošetřovnou, tak můžeme vejít, prosím?"

„Jsem překvapený, že jsi to poznala, když máš celou cestu zavřené oči," okomentoval mé počínání Igor, „ale čekáme ještě na slečnu Beckettovou, tak..." chtěl pokračovat, ale dveře se v ten moment otevřely a zevnitř zavanul pach dezinfekce.

„Fyn, slyšela jsem, že už jsi zpět, jak se cítíš?" zeptala se, sáhla po mně a odvedla mě do místnosti. Igor mou ruku pustil, ale jeho kroky nás sledovaly do místnosti.