Fyn, dívka číslo 666

JIN-SANG KWAK

Zastavila jsem motorku u krajnice a posadila se k ní na zem. Cestou jsem nepotkala jediné auto, a tak mi nepřišlo nijak důležité zastavit v úkrytu. Potřebovala jsem plán. Bylo sice skvělé, že jsem se nemusela dostat do jednoho z nejlépe střežených táborů v Severní Koreji, ale i tak jsem potřebovala plán.

Věděla jsem jen to, že jsem toho chlapa chtěla nechat umírat pomalu. Všechny strachy a výčitky svědomí, které jsem měla po prvních zabitích, jakoby pomalu slábly a mizely. Už jsem si nepřipadala špatně, když jsem uvažovala nad zabíjením. Slovo vražda mi sice stále nešlo do pusy, ale už jsem se s tím pojmem jakž takž vyrovnala.

Seděla jsem na trávě u silnice a zírala do papírů, které obsahovala složka od informátora. Podle toho, co se v nich psalo, převezli můj cíl do dobře chráněného domku v lese, kde se o něj staralo – nebo spíše o jeho bezpečnost – asi deset speciálně vycvičených chlápků. Obcházeli dům v kruzích. Nikdo nehlídal uvnitř domu. To mi přišlo zvláštní, ale docela jsem se nedivila, protože kdo by chtěl být v jedné místnosti s chlapem, který k sobě přišíval živá těla lidí a nutil je, aby nějak koexistovala? Já tedy rozhodně ne. Já ho chtěla jen zabít. Nešlo mi ale do hlavy, proč ho pustili z toho tábora? To měl udělat nějakou službu své zemi? Pracoval snad na nějakém novém úkolu? Měl něco vymyslet? Už jen to by byl dobrý důvod pro to, ho zabít. A toho jsem se držela. Musela jsem ho zabít, abych ze světa sprovodila dalšího blázna, který by mohl ohrozit větší množství nevinných lidí. On byl rozhodně adept na dalšího človíčka, kterého pošlu na druhý břeh. Pozorně jsem si prohlédla plány, které byly ke složce připojené, a udělala jsem si obrázek o tom, jak to tam asi bude vypadat. Kwakovi ochránci se střídali každých šest hodin, takže jich vždy obcházelo kolem domu pět. To byla moje šance. Proklouznout mezi nimi a dostat se až ke Kwakovi. To by nemusel být problém, ale jak se dostanu zpátky? Když mu ublížím, začne křičet bolestí. Když bude křičet bolestí, jeho ochranka za ním poběží, a já budu v háji! Nebo se budu muset rvát. Sjela jsem si rukou k poraněnému boku a zmáčkla. Stěží jsem potlačila výkřik. Ta rána bolela víc, než jsem si myslela, že bude. Stačil by jediný úder a šla bych k zemi bolestí. Nebyla bych schopná se postavit deseti chlapům. To v žádném případě. Musela jsem ho zabít tak, aby neměl šanci zakřičet. A to znamenalo, že pomalá smrt nebude tak pomalá, jak jsem chtěla. Ale rozhodně se mu nebude odcházet příjemně. A já najednou věděla, jak na to.

Setmělo se. Na KLDR padla noc. Proplétala jsem se mezi stromy a dávala si přitom pozor, abych nedělala moc velký hluk. Motorku jsem schovala do křoví na kraji lesa. Podívala jsem se na hodinky a zkontrolovala souřadnice. Byla jsem blízko. Už jsem se začala rozhlížet po ozbrojených Korejcích, kterým jsem právě vlezla do rajónu. Nikde jsem nikoho neviděla. Asi byli na druhé straně svého okruhu. Oddechla jsem si a udělala opatrný krok vpřed. Nedošlápla jsem ale na zem. Zastavila jsem nohu několik centimetrů nad zemí, protože moje malá čelovka něco zachytila. Byl to jen lehký odraz, ale když jsem se sehnula a podívala se blíž, jasně jsem poznala, že jde o tenký drát. Zaklonila jsem hlavu a zadívala se do korun stromů. A byla tam. Síť. Jako by čekali na nějaké zvíře. Třeba čekali. Vždyť jak by se asi tak dozvěděli o mně? A jak se to dozvěděl ten lichvář? To jsem stále nevěděla. Lehce jsem přešla nastraženou past a dál byla mnohem opatrnější. Nechtěla jsem skončit přišpendlená k zemi, nebo zavěšená v korunách.

Velice opatrně jsem se dostala až do předposledního okruhu, ze kterého už šlo dohlédnout k domu. Byla to ošklivá chatrč, z jejíž oken se svítilo, a která byla obehnána vysokým plotem s ostnatým drátem. To byla překážka, kterou jsem musela překonat. Rozhlédla jsem se kolem sebe a nastražila uši, zda nezaslechnu ochránce na jeho okružní procházce. Všude kolem však panovalo hrobové ticho. Vzduch byl čistý. Zadívala jsem se pod nohy, jestli neuvidím další skrytou past, a pomalu se přesunula až k oplocení. Mrkla jsem na hodinky. Půl jedné ráno. Perfektní. Stáhla jsem si z ramen bundu, skousla ji mezi zuby a pověsila se na plot. Potřebovala jsem se dostat podstatně výš. Zrovna jsem se přitáhla blíže k vrcholu, když jsem zaslechla kroky. Blížila se ostraha, a já visela na plotě jako netopýr. Moc na očích. A světlo baterky se blížilo. Vduchu jsem zanadávala. Na krku mi naskočila husí kůže. Mé sevření povolilo a já dopadla na záda do křoví. V místě, kde jsem se ještě před chvílí držela, se objevil kužel světla, který pokračoval ještě deset metrů doleva. Zastavil se v místech, kde bylo jedno z oken. Korejec něco zamumlal. Vyrozuměla jsem, že říkal něco o bláznivém dědkovi. Taky asi nebyl nadšený z toho, že musí celou noc dělat chůvu starému maniakovi. Pak světlo zmizelo. Muž se dal do pohybu a brzy jeho kroky utichly. Počkala jsem ještě pár minut, a když prošel i další Korejec, zadívala jsem se na stopky. Měli mezi sebou skoro dvacet minut. Musela jsem si pospíšit.

Brzy jsem zase visela na plotě a šplhala k jeho vrcholku. Pak stačilo už jen přehodit bundu přes ostnatým drát, přehoupnout se přes něj, a seskočit dolů. Měla jsem čtvrt hodiny na rychlou likvidaci. V okně se mihl stín a já se skrčila k zemi. Nechtěla jsem, aby si mě všimnul. Mohl by spustit poplach, nebo tak něco, a to jsem vážně nepotřebovala.
Přešla jsem až těsně k domu a nakoukla opatrně dovnitř.

Dívala jsem se do holé místnosti, která zřejmě sloužila jako hlavní pokoj. Uprostřed stál poničený stůl, u něj jedna židle a v rohu ležela stará matrace. Dokonalé. Usmála jsem se sama sobě a začala se plížit kolem stěny, dokud jsem nenarazila na dveře. Z kapsy jsem vytáhla rukavice a natáhla si je. Tohle měla být čistá práce. Vytáhla jsem svůj zázračný klíč, který se dostal naprosto všude, a zasadila ho do zámku. Lehce to cvaklo a dveře se otevřely. Rozhlédla jsem se kolem sebe a pak na hodinky. Měla jsem deset minut. Pak jsem vklouzla do domu a zavřela za sebou dveře.

Ocitla jsem se v ošklivé chodbě, ze které vedly dvoje dveře. Vpravo byl pokoj, do kterého jsem nakoukla oknem. Vlevo něco příšerně páchlo zatuchlinou a hnilobou. Radši jsem se tam ani nechtěla dívat. Místo toho jsem zkontrolovala hodinky. Osm minut. Čas zabíjet. Sáhla jsem si za opasek a stiskla rukojeť vrhacího nože. Musela jsem být rychlá. Chopila jsem se kliky a trhnutím otevřela dveře.

Jin-Sang Kwak se ke mně s překvapením otočil a otevřel ústa. Má ruka vystřelila kupředu a vyslala jeho směrem první nůž. Ještě se ani nestačil zavrtat do jeho břicha a už jsem držela v ruce další. Stařík se předklonil a zalapal po dechu. Žádný výkřik se nekonal.

"Jmenuju se Fyn, pane Kwaku," promluvila jsem k němu a snažila se, aby má angličtina zněla pomalu a plynule. "Poslali mě sem, abych vám pomohla přejít na druhý břeh a to bez zbytečného čekání." Pět minut. "Vážně jsem si lámala hlavu s tím, jak se dostanu do toho zatraceného a nelidského tábora, kde jste byl, ale tím, že vás pustili, mi to hodně usnadnili." Čtyři minuty. Kwak se na mě díval matným pohledem. "Tak jsem tady a váš život tu končí. Udělal jste spoustu hnusáren a já se vůbec divím tomu, že jste ještě naživu. Ať už jste ale dělal na čemkoli, tady a teď to končí." Tři minuty. "Shnij v pekle!" zasyčela jsem na něj, udělal k němu dva rychlé kroky a máchla zápěstím. Krev z jeho krkavice mě pokropila, ale to už jsem neřešila. Vytrhla jsem mu čepel z břicha, zasadila oba nože zpět na místo a vyběhla z domu. Měla jsem minutu. To jsem nemohla stihnout. A taky že ne. Rychle jsem strhla bundu z plotu. Baterka se objevila znovu a já sebou sekla na zem v místech, kde byla tráva dostatečně vysoká, aby mě alespoň částečně ukryla. Ani jsem nedýchala. Najednou na mě padl strach. Bála jsem se, že mě najdou. Kužel světla opět dopadl na okno domku, kde ještě chvíli setrval, a pak zmizel. Počkala jsem ještě chvíli a pak se celá vystrašená vrhla k plotu a začala po něm lézt. Už tak zničená bunda mi posloužila jako ochrana před ostnatým drátem a už jsem utíkala pryč. Hodinky mi ukazovaly, že pokud budu dostatečně rychlá, proběhnou mezi hlídkujícími Korejci, aniž by si mě někdo z nich všimnul. A já běžela snad nejrychleji za celý svůj život. Strach mě poháněl kupředu. Cítila jsem, jak na mě krev toho starého blázna usychá. Chtělo se mi zvracet a plakat zároveň. Běžela jsem ještě dlouho poté, co jsem nechala dům i s hlídkujícími muži za sebou.

Zastavila jsem se až u motorky schované v křoví. Tam jsem se posadila a konečně se vyzvracela. Navlhčeným tričkem jsem ze sebe začala smývat uschlou krev a svlékat ze sebe potřísněné oblečení. Musela jsem rychle pryč, a potřebovala jsem vypadat jako člověk.
Konečně jsem sedla na motorku a nastartovala. Utřela jsem si poslední slzu strachu a šlápla na plyn. Motorka vyrazila kupředu. Už jen jeden člověk a vrátím se ke svým přátelům. Vrátím se tam, kam patřím.