Fyn, dívka číslo 666

POTENCIÁL

To bylo už podruhé toho dne, kdy mi vzal řeč.

„Tak co na to říkáš?" zeptal se a nepřestával se usmívat.

Zhluboka jsem se nadechla. „To je paráda!" vyhrkla jsem a hlasitě se zasmála. „Panebože já se na to tak těším! Miluju běhání!" Byla to snad první věc, která se mi na tom všem vážně líbila. Scott se na mě smutně podíval - proč to pořád dělá?

„Ty jsi milovala běhání, věř mi."

„Jak to myslíš? Pořád ho miluju!" bránila jsem se.

„To proto, že jsi neběhala tady." Řekl suše a pokynul hlavou k rostoucí skupině dětí našeho věku, která stála opodál. „Náš tým. Za chvíli začneme, tak pojď." Natáhl ke mně ruku, ale poté mu pohled padl na něco za mnou a ruku stáhl.

„Mám ji na starost," ozval se těsně za mnou známý hluboký hlas se silným ruským přízvukem. Igor.

„Dobře, pane!" řekl hlasitě Scott a div že nezasalutoval. Poté se otočil na patě, mrknul na mě a odběhl ke skupině.

Obrátila jsem se na mohutného Igora. „Dnes mě máte na starost?" Jeho pohled ztvrdl. „Pane!" dodala jsem rychle a jemu zacukal koutek, když přikývl.

„Jsi rok pozadu a ředitel mě vybral, abych to s tebou alespoň trochu dohnal. Bude to ale fuška, to mi věř. Budeš hodně běhat a taky posilovat a to celkem čtyřikrát denně."

Čtyřikrát! Zděsila jsem se. Scott říkal, že trénují dvakrát denně a mezi dochází do vyučování!

Jakoby mi četl myšlenky, promluvil: „Jsi hodně pozadu. Začneš v pět ráno hodinovým výběhem a půlhodinovým posilováním. V sedm je shromáždění, pak tě čeká snídaně a pak dvouhodinový trénink. Dále oběd, čtyři hodiny vyučování, dvouhodinový trénink, večeře a tvůj další výběh."

Toho je strašně moc! „A s kým budu trénovat?"

„Se mnou."

„Všechny tréninky?" Přikývl. „Takže nebudu vůbec trénovat s ostatními?" Zavrtěl hlavou. „To se asi moc neseznámím."

„Tohle není seznamka, Fyn. Tohle je místo tvého výcviku. Parťáky si budeš moct vybírat až ve třetím ročníku. Prozatím jsi tu jen sama za sebe. Nepotřebuješ žádného parťáka. Prozatím ne. A teď, jdeme běhat!"

Než jsem stačila něco namítnout, byl už pár metrů přede mnou a tak jsem musela hodně zabrat, abych ho vůbec doběhla. Jeho tempo nebylo nijak neúnosné, ale po několika minutách začal zrychlovat. Běželi jsme po té obrovské travnaté ploše, a já se párkrát stačila podívat, co jednotlivé skupiny dělají. Některé trénovaly boj z blízka, jiné vrhaly noži, viděla jsem dokonce i takové, které bojovaly dřevěnými tyčemi. Každý, kolem koho jsme probíhali, se zastavil a zadíval se na nás. Všichni měli ve tváři ten samý výraz. Byl to údiv.

„Proč se na vás všichni tak dívají?" zajímala jsem se. Igor po mém boku se na mě nevěřícně zadíval a poté zavrtěl hlavou a koutky mu zacukaly v náznaku úsměvu. „Co je?" chtěla jsem vědět.

„Dívají na tebe, Fyn!" pronesl a koutky mu opět zacukaly. Opravdu se snažil nesmát.

„To nechápu, proč na mě?"

„Jsi jediný člověk, přijatý s ročním zpožděním."

„Co s tím pořád všichni mají? To je to tak divný?" Zalapala jsem po dechu, tempo bylo rychlejší, než na co jsem byla zvyklá a plicím se nelíbilo, že se u toho ještě vybavuji.