Hate or Love? (Larry) Book2

27-"Nesahej na mě!"

Středa odpoledne-Před třetí chemoterapii za tento týden

Louis

Ne ne ne ne ne prosím... To ne... proč? začal jsem panikařit když jsem si po umytí vlasů, vlasy sušil ručníkem a skoro polovina z nich zůstala na ručníku. Hned jak jsem to uviděl rozbrečel jsem se svoje vlasy miluju a teď? Skoro žádné nemám!!!! 

Sakra kde jí mám....jsem si na sto procent jistý že jsem jí tady někde viděl!

Uslyšel jsem ťukání na dveře a pak Harryho jemný hlas H:"Lou...co tam děláš? Jsi v pořádku?" "Já...jo j-jsem v pořádku jen....neviděl jsi moji šedou beanie?" zeptal jsem se zatím co jsem měl hlavu ve skříni a hledal tu debilní čepici. H:"Na co chceš v takovém teple čepku?" mluvil pořád z poza dveří "Není to jedno?....Tak viděl jsi ji nebo ne?" H:"Jo viděl....pusť mě dovnitř...najdu ji" "NE!" vyhrkl jsem rychle "J-jen mi prosím řekni kde je" H:"Lou co se děje?" zkusil několikrát zatahat za kliku jestli to náhodou nepovolí "Nic se neděje jen mi řekni kde je ta zkurvená čepice!" vyjel jsem po něm hnusně.

H:"Myslím že jsem jí viděl v posledním šuplíku ve skříni" rychle jsem se tam koukl. Konečně.... rychle jsem si jí nasadil a koukl se do zrcadla H:"Je tam?" "Jo díky" odpověděl jsem když jsem otevřel dveře.

H:"Na co ji máš?" "Mám docela hlad neuvaříme si něco?" zeptal jsem se a úplně ignoroval jeho otázku. Jen si povzdechl H:"Tak jo"

                        ● ● ●

Harry

"Louisi neříkal jsi že máš hlad?" L:"Jo" "Tak proč jsi snědl jen kousíček masa a jeden brambor?" L:"Co máš dneska sakra za problém?"vyjel hned po mě hnusně "Já co mám za problém? Ty dneska vyvádíš.... nejdříve to stou čepicí a teď tohle" L:"Ale to je moje věc! Jak ta čepice tak to kolik toho sakra sním!!!" křičel "Není to jen tvoje věc Louisi!....Doktor ti kurva snad jasně řekl že se máš snažit jíst víc! A ty jak naschvál nejíš skoro vůbec nic!!! Tohle je tvoje dnešní první jídlo co jsi snědl no teda spíše nesnědl tak se sakra vzpamatuj a koukej to sežrat než to do tebe narvu násilím" už jsem křičel taky.

L:"Ale já prostě hlad nemám! Nebudu to jíst! A ty se do toho laskavě nestarej není to tvoje věc!!!!" křičel, rychlostí se postavil vzal talíř a chtěl ho hodit na zem ale já mu ho vzal.

"Opovaž se to hodit na zem! Sedni si a jez!" stál jsem centimetr od něj, talíř jsem dal na stůl a rukou mu zatlačil do ramene aby si sedl.

L:"Nesahej na mě!!" zakřičel a odstrčil mou ruku "Co to s tebou sakra je?!" křikl jsem L:"Nic se mnou doprdele není!" křikl zpět "Louisi" povzdychl jsem si "Podívej se na sebe, strašně rychle hubneš....vždyť se mi ztrácíš před očima... a opovaž se mi říct ať se nestarám.....protože když člověk kterého miluju tak moc až to bolí mi umírá před očima a to jen kvůli tomu že odmítá jíst tak promiň ale nedokážu se na to jen tak dívat.......musíš jíst aby bylo tvé tělo silné aby jsi zvládl léčbu a uzdravil se" stáli jsme naproti sobě a když jsem domluvil začali Louisovi téct slzy. Hned jsem si ho přitáhl do objetí.

L:"C-co když ne-nechci" špitl mi do hrudi skoro neslyšitelně. "Cože?" L:"Co když u-už prostě ne-nechci po-pokračovat" "Jak to myslíš?" zhrozil jsem se a on se ještě více rozplakal. L:"J-já už...pr-prostě u-už to d-dál nezvládnu.....nechci" "Lou děsíš mě...nevím jak to myslíš co nezvládneš?" L:"Já-já" popotáhl L:"Myslím...ž-že...už j-je čas" "Cože? Č-čas n-na co?" L:"Umřít" zašeptal mi...