The Life Of a Surfer

1. Kapitola

Zaparkovala jsem auto u máminého krámku, vylezla jsem z auta porozhlédla se kolem a prohrábla si svoje dlouhé, blonďaté vlasy. Na sobě jsem měla kraťasy a vrchní část plavek. Krámek se nacházel kousek od pláže v obchodní uličce. Jelikož tam nikdo nebydlí a jsou tam samé krámky. Okolo baráčku se nacházel trávník a cestička ke vchodovým dveřím. Lidé vcházeli a odcházeli. Zavřela jsem dveře od auta a vydala se cestičkou ke vchodovým dveřím. Obchůdek byl bílý s okny na každé straně a s dvoumi výlohami, kde byly vystaveny prkna, oblečení pro surfaře, plavky a menší doplňky k tomu všemu. Při vcházení do obchodu jsem se porozhlédla po všech lidech. Když jsem zahlédla mámu, která právě šla ke kase, usmála jsem se a šla za ni. Někteří lidé se za mnou otáčeli a prohlíželi si mě. Občas mi tohle vadí, když surfuju a lidi mě pozorují tak je to jiné, nevadí mi to, jenže když oni přímo zírají. Nemám to prostě ráda.

„Nemáte zač, přijďte zas" řekla mamka jedné paní která si nejspíš koupila oblečení a určitě plavky.

„No ahoj" řekla jsem se smíchem a šla za ni za pultík.

„Ahoj. Nemáš mít trénink?" podívala se na mě s úsměvem a se zájmem. Ano měla jsem teď být na pláži a trénovat se svým tátou, bohužel si musel jet do města něco zařídit tak to odložil. Nejspíš bude chtít večer trénovat ale to nevím jestli půjdu, je totiž na pláži menší párty pro lidi v mém věku.

Položila jsem ruku na pultík a bokem se o něj opřela. „No jo měla bych, ale táta mi volal, že si musí jet něco zařídit do města. On ti nic neříkal?" Povytáhla jsem jedno obočí a naklonila hlavu trochu na stranu.

„Ne nevolal mi, ale to je jedno. Kam máš teď namířeno? Potřebovala bych aby jsi jela domů, vzala tu tašku co si u nás Laura nechala a odvezla ji to. „ řekla a otočila se čelem k paní, která si vybrala žabky. Zatím co s paní vyřizovala kolik bude platit a další věci mluvila jsem na ni.

„Ty její věci? Ale já nevím jestli je doma mami" Pozorovala jsem ji až jsem nakonec vyskočila na pultík sedla si na něj.

„Amber tak ji zavolej, odvez ji to tam ať na to nemusím pořád myslet." Řekla a podívala se na mě až když se rozloučila s paní a řekl ji ať přijde zas. Otočila jsem hlavu za tou paní a pozorovala ji dokud neodešla z krámku.

„Ok zavolám ji." Řekla jsem a otočila hlavu k mámě. Seskočila jsem z pultu a obešla ho.

„Zatím." Zavolala jsem na ni přes rameno a vyšla z krámu, nasedla jsem do svého auta, nastartovala a vyjela domů. Od krámu jsme to neměli daleko. Bydleli jsme u pláže. Vlastně jsme menší kousek měli sami pro sebe, nebo lépe řečeno patřil ten kousek nám.

„No ahoj Lauro, jsi doma? Že bych se u tebe stavila." Jednou rukou jsem držela mobil u uchu a druhou jsem držela volant.

„Teď zrovna jedu z práce, takže se klidně můžeš stavit. Do pěti minut jsem doma. Tak pa." Řekla mi do telefonu a típla. Dala jsem do tašky mobil a jela domů.

Vzala jsem ze sedadla spolujezdce svoji tašku, vytáhla klíčky a vylezla z auta. Vydala jsem se po chodníku který vedl ke dveřím baráku. Náš barák měl špinavě-bílou fasádu. Na oknech měla máma kytky a podél chodníku byli keříky. Odemkla jsem dveře, otevřela je do kořán a vešla. Zula jsem žabky, kopla je do rohu chodby a zavřela. Šla jsem chodbou z které jsem se mohla dostat do obýváku propojený s kuchyní, nebo do kuchyně propojenou s obývákem, nebo také do pracovny. Tam jsme moc s Loganem nemohli a věřím že ani nemůžeme protože tam má jen máma s tátou věci.

V kuchyni jsem na linku položila tašku a šla k ledničce, kterou jsem otevřela. Sáhla jsem pro talíř na kterém jsem ještě ráno měla poslední kousek koláče. Ruku s talířem jsem přitáhla k tělu a podívala se na prázdný talíř. No to snad ne! Oni mi to snědli! To si dělají ze mě srandu! Oni jsou prostě hrozní nenažranci. Pořádně jsem se nadechla abych nezaječela přes celý prázdný barák. Věřím, že to byl Ryan. Vždycky když mám nějaké jídlo schované na druhý den nebo na později, doslova mi to sežere vždycky on. Logan má trochu jiný jídelníček než mám já.